| Název | Autor | Médium | Rok | |
|---|---|---|---|---|
| Čeho se lidé u enneagramu bojí, ale není to pravda | Michaela Velechovská | 2018 | Číst článek | |
Mnoho lidí se bojí, že nejsou sami k sobě dost objektivní (což je opravdu těžké) a že proto si najdou špatnou strategii. Ano je možné, že si na první pokus nenajdete svůj typ úplně dobře. Není to jednoduché. Ale to nevadí. Proč? Protože díky tomu se především začnete pozorovat. Začnete si všímat svého chování a analyzovat ho. A to celé vám navýší vědomí a sebereflexi. Důležité je začít. Takže vyjdete možná ze špatného konce, ale hlavně se vydáte na cestu. Po čase se ukáže, že to byla jen špatná odbočka, možná zkusíte i několik, díky čemuž si ale jednou najdete svou správnou enneagramovou strategii. |
||||
| Devět způsobů manipulace | Michaela Velechovská | 2018 | Číst článek | |
Manipulujeme všichni, to si pojďme říci hned na začátku, a fungujeme podle hesla „Kdo říká, že to nedělá, to dělá doteď“. U většiny věcí vždy zdůrazňuji, že je to můj názor. To, že manipulujeme všichni ale beru jako fakt, o kterém není třeba dále diskutovat. To, v čem se lišíme, je způsob, jakým každý z nás skrytě dosáhne svého. A právě ono „skrytě dosáhnout svého“ považuji za podstatu manipulace. .jpg) Způsoby manipulace podle enneagramových typů: Typ Jedna - Manipulace v zájmu vyššího dobra Jedničky často manipulují druhé lidi tím, že je upozorňují na to, co „by se mělo“ a „jak je to správně“. Je to jakoby říkaly: pokud nechceš mít problémy, udělat chybu, takhle je to dobře, ale a není to můj názor, je to obecně platná pravda. Dalším způsobem je, že vám dávají tolik, rad, upozornění a opravují vaše chyby, že ani nevíte, jak se to stalo, a slyšíte se říkat: „ Dobře, tak jak to mám podle tebe udělat?“ (Pokud se vám zdá, že z té věty zní nejen zlost, ale i frustrace, tak to tak JE). Typ Dva - Emoční manipulace Dvojky patří mezi typy, u kterých lidé začnou brzy mluvit o manipulaci. Ne, že by Dvojky nemanipulovaly rády a dobře, ale …. Problém s dvojkovou manipulací je, že se Dvojky často staví do role oběti. Tedy někoho, kdo toho udělal hodně, kdo to dělá pro mě/pro nás, kdo za to nemůže/není to jeho vina, kdo to neumí a tudíž nemůže atd. Problémem je, že manipulace v roli oběti je něco, co zná člověk jako člověk bez ohledu na enneagramový typ. Jinak řečeno, bez ohledu na to, jaký jste typ, umíte pozici oběti využít k manipulaci s druhými. V čem je ale dvojková manipulace specifická? Jednak z pozice oběti zdůrazňují svou oběť pro nás. Za druhé je dvojková manipulace specifická tím, že Dvojky vám neřeknou přímo, co chtějí, ale používají náznaky. Do třetice všeho dobrého umí Dvojky chválit a povzbuzovat, ale často chválí a povzbuzují to, co se jim hodí do karet. Typ Tři - Prodej snů a 50 odstínů pravdy Jednou jeden trojkový pán při přímé konfrontaci řekl: „Nikdo ti nemůže dát to, co já ti můžu slíbit.“ Trojky vám ukážou, že to, co po vás chtějí, povede k naplnění velkých snů. To, co vám Trojka nabídne, je dokonce za hranicí vašich očekávání a přání, jsou to přímo sny. Někdy jen netrefí to, o čem vy sníte, a nabídnou vám svůj sen, protože předpokládají, že vaše sny jsou stejné… Dalším způsobem trojkové manipulace je chválení a pocit výjimečnosti. „Bez tebe by to nešlo“ a „Není tu nikdo jiný, kdo by …“ atd. Posledním, nejnáročnějším a přesto velmi účinným způsobem je vytváření určitého dlouhodobého druhu politikaření. Znamená to postupně, polehoučku a okolo si připravovat terén, nahlodávat nebo naopak ujišťovat atd. Typ Čtyři – Drama, drama a zase drama Čtyřkový způsob manipulace je opět trochu společný všem a přece je v něčem jedinečný. Tím způsobem je udělat starou dobrou scénu. Drama. Tohle, stejně jako u Dvojky, ale umí všichni lidé bez ohledu na enneagramový typ. Je to strategie, která říká, že když kolem něčeho bude hodně nepříjemností, tak ten druhý, aby se vyhnul scénám, to nebude/bude dělat. V čem je tento Čtyřkami velmi oblíbený způsob specifický? Čtyřky často vytáhnou smutek, jako tu emoci, která je podstatou scény. Ostatní často používají zlost či pozici oběti a vyděrače. Čtyřky jsou smutné a ublížené, pláčou. Dalším způsobem je, že doženou věci do extrému, což můžeme vzít jako samostatný způsob, protože u toho nemusí být smutné. Většinou jsou jejich konstrukce dost emoční, takže se proti nim i dost špatně argumentuje. Typ Pět – Tichá domácnost a informační dominance Pětky říkají, že to ani není manipulace, že prostě jen odejdou. Fyzicky či vnitřně, to záleží na situaci. Je to jako by vám říkaly: „Dělej si, co chceš, ale pokud to nebude takhle, tak já u toho nebudu.“ Ono by se to mohlo tvářit jako svoboda, ale jestliže je člověk s druhým v nějaké vztahu, pak se dá očekávat hledání konsensu, kompromisu, vstřícnost a to tady právě chybí. Druhým způsobem je, že vás Pětky přeargumentují. Ví toho více a umí to lépe použít než vy, takže vás dostanou. Typ Šest – A jsi si jistá? Šestky umí v druhých otevřít jejich vlastní strachy a pochybnosti a nasměrovat vás tam, kam chtějí. Jsou to otázky typu: „A máš to ověřené? „Víš to opravdu jistě?“ a „Ty se nebojíš, že …“ atd. Typ Sedm – Jedééééém!!!! Sedmičky vás přesvědčí svou energií a argumenty i tím, že často chtějí, aby se věci staly HNED. Nedají vám čas si danou věc či akci moc rozmýšlet. Sedmičkové argumenty často propojují nepropojitelné, ukazují vám stránky věci a důsledky, které vás nikdy nenapadly (ty normální / konvenční ty máte zmáknuté, ale tohle……). Když k tomu připojíte energii a obrovský tlak, který vyvíjejí, je úspěch zaručen. Jen se nenechte mýlit, sedmičková manipulace nemusí být ani veselá, ani optimistická, ale zato je hodně energická, intenzivní. Druhým způsobem je, že Sedmičky nerespektují NE jako odpověď a nevadí jim, se vás zeptat znovu. Klidně 50x. Typ Osm – Otevřeně a skrytě Osmičky manipulují druhé tím, že je zastrašující. To je základ jejich techniky. Ať je jedná o výhrůžky, zvýšený hlas, energii, která z nich sálá, když něco požadují. Strach vám často nedovolí říci Ne. Druhý způsob je více skrytý. Je v něm více politiky a plánování. Například jestliže na vás něco ví, počkají si a použijí to až ve správný okamžik… Typ Devět – Kudy? Tudy ne, tudy ne, tudy ne… Devítky si umějí dlouho počkat a nereagovat na žádné možnosti, kromě té, kterou preferují. Většinou jsme pak šťastní, že v nich vůbec něco vzbudilo zájem, energii, že moc nezkoumáme, jak jsme se k tomu dostali. Manipulace Devítky je jako tichá voda. Nezdá se to, ale vytrvalý tichý proud donutí i skálu se hnout. S manipulací a jednotlivými typy je to jako s celým enneagramem. Tedy známe a umíme všechny techniky manipulace, ale v jedné dosahujeme naprostého mistrovství. S manipulací je to jako se vším ostatním. Jestliže nechte být manipulování, nemanipulujte druhé, ikdyž jsme si jistá, že to s nimi myslíte dobře. Proto, abyste nemanipulovali, potřebujete nejdříve poznat svůj způsob. Takže se nejdřív podívejte na to, jak vy manipulujte, než začnete ukazovat prstem na druhé a vykřikovat " TO je manipulace." |
||||
| Instinktivní podtypy v kostce | Mario Sikora | web | 2018 | Číst článek |
aneb proč vztahový podtyp není o vztahuPři prohlížení svých poznámek jsem si uvědomil jednu věc. Na rozdíl od jiných autorů, mám sklon nezdůrazňovat vztahy, když mluvím o Vysílající oblasti, ke které se většinou odkazuje jako k 'sexuálnímu, vztahovému' nebo 'jeden na jednoho' podtypu. Proč tomu tak je? Za prvé, ve světě obchodu to není tak důležité jako pro lidi, kteří chodí na semináře o seberozvoji. Za druhé, což je myslím důležitější, je tu fakt, že důraz na vztahy u tohoto podtypu je zavádějící a vede k chybám v určení typu. Pravdou je, že jsem ještě nepotkal člověka, který by nemluvil o potřebě vztahu jeden na jednoho. Otázkou ale je, jak dlouho zůstane člověk připojený před tím, než bude pokračovat dále a jaká bude skutečná míra tohoto připojení. Záchovní se připojí, aby vytvořili bezpečnou spolupráci. Navigující se připojí, aby ovládli sociální struktury a hierarchii. Vysílající se připojí, aby svedli a něco předali. Svádění vysílajících není nutně sexuální. Ve skutečnosti po většinu času není. Spíše je to hledání a zajištění ochotného příjemce pro cokoliv, co vysílající vysílá nebo předává. Instinktivní zkresleníTyto, již výše zmíněné instinktivní zkreslení, jsou druhy zaměření pozornosti nebo systémy hodnot, které pomáhají zajistit základní psycho-biologické impulsy. Jsou to reakce na celkovou škálu faktorů, které přicházejí z okolí, a které se projeví i bez zapojení rozumu. Instinktivní pak znamená, že to jsou vzorce složené z pocitů, myšlenek, chování, hluboko uložených slonů a nutkání, které nejsou vědomé. Existuje mnoho druhů instinktivního chování, které lze sloučit do tří obecných oblastí nebo sfér. Každá z těchto oblastí v sobě zahrnuje škálu různých typů jednání, které zvyšují šanci na přežití či rozmnožení nebo obojí: Záchovní (Sebezáchovní): zaměřují svou pozornost na 'hnízdění a péči' a na zajištění dosažení základních potřeb pro přežití, jako jsou jídlo, voda, oblečení, přístřeší a celkové bezpečí bez újmy. Navigující (Sociální): zaměřují se na 'orientaci na skupinu' a na budování spojenectví, vytváření důvěry a vzájemnosti a porozumění tomu, jak jedinec a ostatní zapadají do skupiny. Vysílající (Vztahoví): zaměřují svou pozornost na 'přilákání a připoutání' a na předání genů, myšlenek, hodnot, zájmů a názorů na svět ostatním ve snaze z nich vytvořit nositele té dané informace. 'Projev' instinktivních oblastí: Instinkty ze všech tří domén jsou v každém z nás aktivní do určité míry, ale jedna z domén nás ovlivňuje více než ty ostatní. Je to stejné jako když jedna z devíti strategií v enneagramu utváří naši interakci se světem více než ostatních osm. S instinktivními oblastmi přichází i předvídatelný projev, který v sobě každý má. Jedna z domén je primární, což znamená, že funguje něco jako naše základna - tedy oblast, kde se cítíme nejpohodlněji a co nejvíce ovlivňuje naše jednání. Oblast druhou v pořadí můžeme nazývat 'dospívajícím teritoriem'. Přestože jsme k této sféře přitahování, často se v ní ale necítíme dostatečně dobře nebo pohodlně. Máme sklon mít k této oblasti rozporuplný (přijetí nebo odmítnutí) vztah a skrývá mnoho našich stínů. Třetí oblast je spíše neaktivní. Jsme poněkud emočně neobratní v chování, které se vztahuje k této oblasti, a z velké části ji ignorujeme.
|
||||
| Já mám pravdu! Pravdu mám já! | Michaela Velechovská | 2018 | Číst článek | |
Opět se s vámi chci podělit o téma, v němž jsou si všechny typy rovny, přičemž na rovnost se můžete dívat pozitivně, či negativně, to je na vás. Já preferuji „dívat se“, tedy vidět, uvědomit si, že to dělám i já. Ideální je v tomto místě především zastavit hlavu s dalším hodnotícím komentářem. Je fascinující, že když se lidí ptám, co je zlobí na druhých, velmi často slyším: lhaní, neupřímnost a omezený pohled na věc. Zábavné je, že nikdo není tím člověkem, který má omezený pohled na věc a je zarytě přesvědčen o své pravdě. Vždyť se všichni necháme rádi přesvědčit, pokud druhá strana prokáže a dokáže, že se mýlíme… Všichni o sobě tvrdíme, že máme pravdu, protože to vychází z logiky věci, ze zkušeností, máme jí na základě informací atd.  Problém s přesvědčením o své pravdě, která je lepší než pravda druhých lidí, mají všechny enneagramové typy. Nikdo toho není ušetřen, přestože se tento postoj primárně spojuje s typy Jedna a Osm. Jedničky jsou známé pro své přesvědčení „Já mám pravdu“ a neochotu toto přesvědčení změnit. Jednou jsem se s jedničkovým kamarádem dohadovala. Vzájemně jsme se snažili přesvědčit jeden druhého, ale bylo zřejmé, že ani jednomu z nás se nepovede druhého přesvědčit. Řekla jsem mu „Dobře, tohle je tvůj názor, já mám svůj. My se neshodneme.“ Kamarád se na mě obrátil a bez mrknutí oka prohlásil: „Ty máš svůj názor a já mám pravdu.“ Jedničkové přesvědčení o tom, že mají pravdu, vychází z toho, že:
Trojky zakládají své přesvědčení o své pravdě na funkčnosti a dosahování cílů, Jejich cesta je nejefektivnější a vede k cíli. Takže logicky mají pravdu a ví to lépe než vy. Čtyřky jsou přesvědčené, že mají pravdu, protože vycítí pocity druhého a jejich pocit o tom, jak se cítí druhý je pro ně pravdivější, než tvrzení člověka samotného. Čtyřky jsou přesvědčeny o své pravdě také proto, že se na věci dívají do hloubky a nepotřebují si realitu, na rozdíl od některých, přikrášlovat. Pětky mají svá přesvědčení založená na informacích. Mají pravdu, protože jen málokdo tomu rozumí lépe, má zjištěno více informací a především umí tyto informace kriticky zvážit tak, jako ony. Šestky mají pravdu, protože To by se vážně mohlo stát! Ta rizika tak prostě jsou a ony vědí, jak se na ně připravit. Sedmičky jsou přesvědčeny, že mají pravdu, protože poskytují a kombinují všechny myslitelné možnosti. Sedmičky zvláštně spojují racionální argumenty a sílu vlastního přesvědčení. Výsledný mix, vás nenechá na pochybách, že právě takhle je to dobře. Osmičky pravdu prostě vědí. Konec diskuze. Jsou schopné vám dát i argumenty, ale u spousty věcí to považují za zbytečné, protože to prostě vědí. Tato jejich jistota vychází z pocitu těla, kterému pak dávají a přiřazují logické, racionální argumenty. Devítky vypadají, jako že nevědí, že si v mnoha ohledech nejsou jisté. Často se tyto nejistoty týkají jejich života, osoby, toho, co ony chtějí. Naopak jisté a velmi obtížně přesvědčitelné mohou být v otázkách pracovních, či u nějakých úkolů, činností. Tam vědí své a nehnete s nimi. Jejich přesvědčení Já mám pravdu, je často založeno na pocitu těla. Není špatně mít pocit, že mám pravdu. Podle něčeho se rozhodnout a jednat musíme a ideálně právě na základě našeho přesvědčení, že takhle je to dobře. Problém nastává, jestliže ani na chvíli nezapochybujete, zda je vaše řešení či přístup tím nejlepším. Takže klidně mějte pravdu, ale pamatujte, že je to jednak vaše pravda a za druhé se můžete mýlit. |
||||
| K čemu je znát svůj typ | Michaela Velechovská | 2018 | Číst článek | |
|
„ Já mám tak trochu ze všech typů. Proč bych vlastně měla chtít si najít svůj typ?“
To jsou slova, jedná paní ze semináře. Chopila jsem se hozené rukavice! Tady je 10 „zlatých“ přínosů enneagramu a toho, že znáte svůj typ:
|
||||
| Koho vlastně zachraňujeme? | Klára Moravuszová | 2018 | Číst článek | |
Včera jsem měla večerní povídání s kamarádkou, která se mi svěřila, že už má po krk zachraňování. Vyhledává nevědomě slabší partnery, aby za její dopomoci mohli vedle ní růst. Je vlastně pro ně jakousi příjemnější verzí maminky. Jenže jak to s dětmi bývá, když dostatečně zesílí, dospějí a vyrostou, je na čase opustit maminku. A jí zbudou jen oči pro pláč. "Tolik energie jsem do toho vztahu věnovala, tolik času, tolik lásky, tolik...tolik..."
A nemusí to tak být nutně jen v partnerských vztazích. Děje se tomu tak v rodinách, v pracovním prostředí nebo prostě jen tak. Tuto tendenci má mnoho lidí. Včetně mě. Jenže co se za tím ukrývá? "Chceš pomoct? Rád/a. Stojím tady, když budeš potřebovat. A když nebudeš, nevadí. Pořád tady stojím."
A teď mám zprávu pro všechny, kdo se v těchto řádkách poznali. Včetně mé kamarádky a včetně mě. Prosím vás, zachraňujte, pomáhejte. Je to vaše kvalita. Jen... |
||||
| Lekce zadarmo | Michaela Velechovská | 2018 | Číst článek | |
Říká se, že člověk se nejvíce naučí zkušeností. A ne ledajakou zkušeností, ale zejména tou špatnou. Jsou to okamžiky, kdy se toho nejvíce naučíme, protože je to těžké, bolí to, už nemůžeme dál a nevidíme východisko. Takové zážitky nás posouvají. Princip fungování je podobný, jako u svalů. Svaly rostou, až když vás cvičení bolí. Rostou tím, že se drobně „přetrhají“ a pak znovu narostou, větší, silnější. Tohle ale není to, co mi již několik dní běží hlavou. Mou mysl okupuje jiný způsob učení se, posouvání a rozvoje. Negativní příklady. To je situace, kdy potkáte někoho, kdo něco dělá a je to děs. Může to být špatně zaparkované auto, hraní si s mobilem při jednání s druhým člověkem, něčí arogance, nesmysl, jakým je brát chlapa na vánoční nákupy (nebo nákupy obecně)… Najdeme toho nespočet. Je to moment, kdy se kupříkladu dívám na otrávené chlapy v obchodech, jak znuděně vlají za svými drahými polovičkami, a říkám si: „Panebože, proč ty chlapy do obchodů tahají!“. Nebo se dívám na pána, který je tak arogantní, že se mi na něj chce zařvat, že takhle se práce nedělá, že takhle se s lidmi nejedná! Také je to v situaci, kdy mi kamarádka vypráví o své závislosti a potřebě pozornosti. Všechny tyto příklady spojuje fakt, to, že úplně jasně a jistě víte, že ten druhý to dělá blbě. U toho mnoho lidí skončí. Já taky! To, co si jen někteří a někdy řeknou je: „Panebože, tohle já přece dělám taky!!!“. Málokdy málokoho totiž napadne dobře se podívat sám na sebe a zjistit, jestli to skutečně dělá také. Prozradím vám tajemství. Tahám svého muže na nákupy, špatně parkuji, jsem někdy arogantní a o závislosti bych mohla psát knihy. Mnoho lidí v mém okolí mi dalo skvělou lekci. Na svém špatné příkladu mi ukázali, co dělám, co tím způsobuji a jak hloupé to je. Lekce k nezaplacení, protože je ZADARMO. Na rozdíl od zkušeností, které jsou obtížné, se v nich JEŠTĚ NIC NEDĚJE. Tedy ne mě. Nemusím za poučení platit bolestí, zdravím, ztrátou vztahů. Negativní příklady z okolí nám dávají lekce zadarmo. Stačí se dobře dívat kolem sebe a nebát se položit si otázku: „Opravdu to také nedělám?“ .jpg) Opravdu? Důležité slovo v uvedené otázce je Opravdu. Protože všichni můžeme mít rychle pocit, že to „špatné“ chování druhých se nás netýká. „To já přece nedělám!“ A tak se jen znovu zeptejte sami sebe „Opravdu?“ Nevadí - popojedem Problém je, že se nám nechce dívat se na svoje nedostatky, a tak snadno a rychle tyto bezplatné lekce míjíme. Život pak přitlačí a lekce přestanou být „zdarma“ ?. Je to jako ve starém vtipu, kdy husita přijde za Žižkou a říká mu: „Bratře Žižko, koule nedoletěla.“ A Žižka na to s klidem odpoví „To nevadí bratře, popojedem.“ Život je v tomto stejný jako Žižka. Nezlobí se, že jsme minuli příležitost, je mu to dost jedno a proto, abychom konečně pochopili, popojede, přitlačí. Je to jako by říkal „Nevadí, tak si to dáme znovu.“ Něco chytrého na závěr Buďte chytří a nebojte se položit si otázku „Opravdu to nedělám také?“ Maximálně využijte negativních příkladů kolem sebe, které jsou lekcemi zadarmo. Nečekejte až za poznání, že se vás to také týká a budete muset platit. Takže: „Co byla vaše dnešní lekce zadarmo?“ |
||||
| Nebezpečí enneagramu | Michaela Velechovská | 2018 | Číst článek | |
Sama enneagram miluji, takže asi nemůžu být zcela objektivní. Nicméně pokusím se popsat rizika, která enneagram má.
Pojmenujeme si deset možných nebezpečí, přičemž pamatujte, že při špatném zacházení je nebezpečný i topinkovač.
 1. Špatný lektorTo, že někdo, kdo přednáší enneagram, celý systém dobře neumí, sebou nese následující rizika:
2. Typ jako alibi„Vždyť jsem Čtyřka, tak co se divíš?“ Někteří lidé vezmou svůj typy jako alibi a jako ospravedlnění toho, co dělají. Enneagramový typ/strategie vysvětluje to, co člověk dělá a díky tomu zároveň přináší uvědomění si a možnosti změny. Takže je to takto: Najdu-li si svůj typ = mám lepší možnost změny.3. Typ jako nadávka„Co bys chtěla, je to klasická Jednička.“ Tuhle větu na mě zasyčela jedna paní při popisu svých potíží s kolegyní. Enneagram sice učí a ukazuje, proč lidé dělají to, co dělají, ale některé jejich chování je pro nás zraňující, i když rozumíte tomu, proč to dělají, což vede ke zlosti. Zlost máme sice na onoho konkrétního člověka, který nám ublížil, ale tento konkrétní člověk se stane symbolem pro všechny lidi daného typu. Někdy slyším:“ On je Jednička? Opravdu? Vždyť je to takový milý chlap.“ Prostě ztratíme nadhled.4. Můj typ je ten nejhorší„A je na té Dvojce vůbec něco dobrého?“ V určitý okamžik se lidé mohou začít soustřeďovat jen na negativní stránky svého typu. Jakoby někdo vytáhl a pojmenoval všechny jejich nedostatky najednou a nic jiného neviděl. To se bohužel děje a někdy bez ohledu na to, jak moc se snažíme lidem ukazovat, že nic není úplně špatné, ale ani úplně dobré.5. Všechno je o typuPo poznání enneagramu mají někteří lidí tendenci veškeré chování člověka analyzovat a vztahovat k typu. I to, jestli si maže na chleba máslo nebo marmeládu. Člověk je více než typ. Máme nějakou osobní historii, výchovu, zkušenosti, traumata atd. a i to nás ovlivňuje. Enneagramová strategie vysvětluje mnohé, ale určitě ne všechno.6. Je to tááák snadné!Ano enneagram všechno usnadňuje, nicméně…Obzvlášť zodpovědnému poznání typu druhého člověka je třeba se chvíli intenzivně věnovat. Rychlé tipy od boku nefungují! 7. Je toho mocIkdyž lidem dáte mapu (enneagram) pro poznání sebe a druhých, zdá se jim to moc pracné. Někdy se mě ptají, jestli by těch typů nemohlo být méně, že devět je moc. Co na to říct?8. Výsledek není zadarmoPo semináři s teenagery mi maminka jednoho z nich napsala, že je ze semináře zklamaná, že syn stále nejí zeleninu a nezlepšil si matematiku. Dva dny semináře jsou začátek cesty, ne její konec. Lektor neudělá změnu za vás, ale otevře vám dveře. To jestli projdete je na vás.
9. Dva dny časuTrvám na tom, a to i ve firemním prostředí, že seminář je dvoudenní. Firmy mě zkouší tlačit na jednodenní zkratku, ale pokud to nemohou být dva dny, nabídnu jim raději něco jiného. Proč? Protože za jeden den lidem ukážu strategie, systém atd. ale není čas na aplikaci a hlubší hledání sebe sama. Bez druhého dnu, kde se lidé hledají a kdy si ukazujeme, k čemu může nové poznání být a co s ním dál, je samotná znalost typů k ničemu.
10. Vtipy a radyAby lidé odlehčili situaci, dělají vtipy a to i o typech. Někdy je to skutečně vtipné a všichni se zasmějí. Někdy ne a jde spíš o posměch. Já sama mám tendenci dělat během výkladu vtipy a tak moc dobře vím, že velmi, velmi tenká hranice tu je. Druhým nebezpečím jsou rady. Tím, že lidé porozumí tomu, jak to jiné typy mají, svádí je to radit, protože „To je přece tak jednoduché, jak to můžeš nevidět!“. U enneagramu ale platí, že co je jednoduché pro jednoho, je těžké pro druhého a obráceně. |
||||
| Objevování „JÁ“ pohybem s Vibhou | Michaela Velechovská | web | 2018 | Číst článek |
Je zvláštní, kolik lidí dostalo před tímhle seminářem strach. Kladu si otázku čeho se báli? Přece o nic nejde. Trapnosti? Nebo toho, co budou či nebudou cítit? Nevím. Jen vím, proč jsem se na to moc těšila já plus, co jsem pochytila od lidí. K čemu nám to cvičení, tančení bylo? Velkou součástí gurdieffových tanců je práce s emocemi, které přijdou, přestože vám to nejde. Věřte mi, vždycky se dostanete do bodu, kdy vám to nepůjde. Pohyby jsou tak i navržené. Vždy, když si myslíte: “To je v pohodě, to mi jde“, se zvýší náročnost a najednou vám to znovu nejde. Důležité je nechat to plynout. Slovy Vibhy: “Přivítejte svoje emoce. Mám vztek. Tak pozdravte svůj vztek a nechte to plynout. Vraťte se k pohybu.“ Někteří z účastníků vnímali právě tohle jako největší benefit. „Večer jsem řešila něco v rodině. Byla to docela konfliktní a pro mě náročná situace, ale vzpomněla jsem si na dnešek a ustála jsem to víc v pohodě, než normálně.“  Vypne ti to hlavu, myšlenky Je to divné, ale je to tak. Tohle je pro mě osobně velký benefit. Vyzkoušela jsem spoustu cvičení a meditací, ale tohle je nejlepší způsob. Funguje mi to jako vypínač. Lup, a člověk cítí svoje tělo i hlavu, zatímco myšlenky jsou pro jednou zticha. Nechápu, jak to funguje, ale asi pan Gurdieff přece jen věděl, co dělá. „Víc cítím svoje tělo. To už se mi dlouho nestalo.“ Spolu a přece každý sám Každý si děláme, jedeme svoje, ale přece jsme na jisté úrovni propojení. Často slyšíme, že „Nikdy nejsme sami“. Podle mě to běžně vypadá jako blbost. Teoreticky tomu rozumím, ale prakticky… COŽE? Nikdy jindy jsem to ve svém životě tolikrát nezažila. Pocit, že uvedené úsloví je pravdivé, že to není jen teorie, ale že jsem se cítila jako součást celku, propojená s ostatními. Tady a teď Mám asi největší „AHA“ z toho všeho. Budete se smát, ale když je člověk v plynutí (flow) / v přítomnosti, je to nabíjející a vůbec neřeší nějaké chyby. Při jedné sestavě jsem udělala spoustu chyb, ale bylo mi to úplně jedno, protože důležité bylo, že „To“ teklo, plynulo. Potom jsem se cítila tak, že bych mohla jít běhat maraton! Tohle všechno už dlouho VÍM, ale v ten okamžik jsem to i CÍTILA. Takže za mě dobrý!
|
||||
| Recenze knihy The art of typing / Umění poznat typ od Ginger Lapid – Bogda | Michaela Velechovská | web | 2018 | Číst článek |
Stále čtu (někdo říká, že jsem šprt J). Čtu a sleduji, co se děje ve světě kolem enneagramu a tak mě velmi zaujalo, že Ginger vydala novou knihu s tak zajímavým názvem. Nelenila jsem, knihu zakoupila a přečetla a tak vám to ještě zatepla nesu.
Seriózní popis knihyKniha popisuje, co vás může zmást, když hledáte svůj typ a pak se jedná o rozlišovací otázky / faktory mezi jednotlivými typy. Rozlišovací otázky / faktory jsou to, co liší například 1 a 4. Takto jsou v knize všechny kombinace, takže rozdíl mezi 1 a 9 ‚1 – 8, 1 – 2, 1 – 3, 1 – 4, 1 – 5, 1 – 6, 1 – 7). U každé kombinace je proč by se mohli plést, co mají společného, 3 rozlišovací otázky a možné odpovědi, které vás navedou, zda se jedná o 1 nebo 9. Plus u každé typové kombinace je obrázek vystihující to nejzásadnější. V knize jsou ještě další faktory hrající roli, když hledáte typ, jako aktuální emoční rozpoložení a řeč těla. Jako doplnění je tam pak vysvětlení podtypů, křídel atd.
Tahle knížka mi vším připomíná knihu pro děti. Je to tááák jednoduché, táááák názorné, že mi to přijde povrchní, nevypovídající a nebaví mě to. Napoprvé jsem ji měla přečtenou během chvíle. Donutila jsme se ale k tomu ještě jednou a znovu vrátit, protože znám Ginger a říkala jsem si, že má přeci na víc! A nakonec jsme to našla a pochopila. Knížka je skvělá pro lidi, kteří moc neumí enneagram a neví, co mají pozorovat a na, co se zeptat, aby poznali typ druhého člověka (ale i svůj). Jako návod na to, na co se naučit dívat je to fakt dobrý! Ale… mnohokrát a můžou vám to potvrdit všichni, kdo dělají EPTP, máte dobré otázky, víte, co hledat, ale lidi vám neodpovídají, nejednají podle tabulky. Takže vás stejně nezbyde nic jiného než hledat a kopat až najdete ten pravý poklad :), tedy typ. Na to, žádný návod než tréning a zpětná vazba není. |
||||
| Špatný lektor enneagramu | Michaela Velechovská | 2018 | Číst článek | |
Štvou mě lidé, kteří enneagram přednáší a přitom ho neumí. Zase jsem viděla přednášku a udělalo se mi úplně mdlo. Nemám strach z konkurence, ale ze znehodnocení enneagramu jako přístupu, což se v některých jiných zemích už stalo.
Když hledáte kdo a koho se naučit enneagram. Kvalitu poznáte snadno. Má lektor, že má hotové EPTP nebo Riso, Hudson certifikaci? Výborně! Můžete se spolehnout, že ví, o čem mluví. Kvalita ve spojení s enneagramem je pro mě od počátku alfou a omegou všeho dění a tak se vám pokusím nabídnout postřehy, na co si dávat pozor, když se setkáte se zdrojem informací o enneagramu (kniha, lektor, přednášející, kouč). Kdy je třeba utéct? Kudy cesta určitě nevede…Nabízím vám „zlatých“ 10 znaků, podle kterých poznáte, že je čas se otočit a odejít nebo přestat číst…
1. „Takový jsi a takový budeš, s tím nejde nic dělat“ Pokud vám někdo říká, že se s typem nedá nic dělat, tedy že není možnost jak se sebou pracovat, změnit se, transformovat…
2. „Trojky / Osmičky / Devítky jsou nejhorší“ Zásadní princip enneagramu, který vidí, chápe
a žije každý, kdo enneagram zná je, že není ani lepší, ani horší typ. Všechny jsou stejně dobré /špatné. To podle vašeho světového názoru.
3. „Ty jsi Dvojka / Pětka/ Šestka“ Princip svobodné volby v enneagramu ctěný. Pokud vám typ někdo přidělí, utíkejte.
4. „Jedničky dělají vždycky všechno dobře a nechodí pozdě“ Enneagram je především
o vnitřních hlubokých motivacích. Jestliže někdo generalizuje bez toho, aby řekl motivaci typu, vnitřní pohnutky a vysvětlil, proč si to Jedničky mohou myslet, je to známka nepochopení systému.
5. „Všechny pětky…“ U typu je důležitá zralost, to jak na sobě pracujeme, co jsme zažili. Můžete říci, že pro většinu Pětek, je tohle problematické téma, se kterým se učí pracovat. Jinak by to znamenalo, že JÁ jsem typ a nemůžu s tím nic dělat, nijak se rozvíjet.
6. „Všechny typy jsou skvělé“ je kupodivu stejně mylný přístup jako „Všechny typy jsou strašné“. Vykládá-li někdo enneagram hodně negativně nebo hodně pozitivně. Typy nejsou dobré nebo špatné. To je jako říci, že všechna auta jsou špatná nebo výborná. Jsou důvody a okamžiky, kdy jsou auta skvělým nástrojem a jsou situace, kdy ne (když nabouráte, jste v zácpě, auto se vám rozbije nebo třeba protože jezdí tolik aut, že nám to otravuje vzduch).
7. „On za to nemůže, on je Trojka“ Typ není výmluva ani omluva, ale vysvětlení rozdílného pohledu na stejnou věc. Popis typu nám dává možnost porozumět sobě i druhým, ale to, že se rozhodneme s některými návyky, které nám komplikují život, nic nedělat, není vina enneagramu nebo typu.
8. „On je čtyřka, tak to je jasné“ To, že je někdo Čtyřka, nebo jakýkoliv jiný typ, není hned „tak jasné“. Nevytvářejte si domněnky, skutečně onoho člověka dobře poslouchejte, dívejte se, ověřujte. Enneagram rozhodně není o rychlých soudech. A mimochodem, v první řadě se hlavně zabývejte sami sebou, teprve pak druhými.
9. „Zn. Rychlá změna zaručena!“ Enneagram nabízí cestu rozvoje a růstu, která ovšem nespočívá ve změně typu. Tedy např. změnit se z Dvojky na Sedmičku. Cesta rozvoje s enneagramem není „zadarmo“, vede po dlouhé cestě za vědomím a většinou stojí dost úsilí naučit se pracovat se svou pozorností.
10. „Návody“. Enneagram není návod, ale je mapou nebo cestou. Rozdíl je v tom, že enneagram ukazuje, doporučuje, nabízí a vy si sami vybíráte. Ovšem zkuste někdy neposlechnout návod. Např. přeskočte krok 1, který říká, utáhněte těsnění, a jděte rovnou na krok 2, což je: pusťte vodu.
Tak to jsem si ulevila :). Sledujte kvalitu, je to pro vaše dobro! (Tak nějak nám to říkali rodiče ne?) |
||||
| Zlost & odpuštění - ohlédnutí za panelovými rozhovory | Klára Moravuszová | 2018 | Číst článek | |
Třetí lednový víkend 2018 se konal jedinečný seminář nebo spíše setkání, které s Vevou pořádáme pouze jednou do roka. Panelové rozhovory, aneb jak často říkáme „způsob, jak zažít enneagram naživo“. V sále plném lidí sedí v popředí zástupci jednotlivých enneagramových strategií a společně s lektorkou mluví o tom, jak svůj typ, svoji strategii vlastně znají a žijí.
Tušili jsme, že se vydáváme spolu s ostatními na tenký led. Téma zlosti a odpuštění patří mezi mnohá tabu, o kterých se nemluví. Obecně máme tendenci předstírat, že zlostní nejsme, protože „zlostné lidi nemá nikdo rád“. Ale přece jen někde uvnitř sebe víme, jak nás druzí dokážou naštvat a jak jsou některé situace hraniční, když už máme pocit, že přes ně nejede vlak a odpustit prostě nemůžeme.
Psát bych mohla do nekonečna. Jsem ještě plná dojmů a překvapení, které mi celý víkend přinesl. Ono to takhle zní všechno velmi jednoduše. Opak byl pravdou. Na každém panelu jsme totiž mluvili o tříkrokovém procesu, kdy je potřeba si uvědomit:
Ve výsledku se totiž ukázalo, že se nezlobíme na druhé, nýbrž sami na sebe. A pokud, už se stalo někdy něco tak závažného, že jsme druhého odsoudili k tomu, že mu nechceme odpustit, protože… pak je dle stejného procesu nejtěžší odpustit sám sobě za to, že:
Mnohokrát také během rozhovorů zaznělo, jak odpuštění není problém, protože už je nám to jedno, zapomněli jsme, přešli jsme, odnesl to čas. Neodpustím si to a opět zopakuji – to odpuštění není. Jak prohlásila jedna slovenská spisovatelka: „Když někomu odpouštíte, neomlouváte tím jeho chování. Vaším odpuštěním pouze zabráníte, aby jeho chování zničilo vaše srdce.“
Myslím, že se k tématu zlosti a odpuštění ještě budeme na seminářích vracet. Je totiž o čem mluvit. Já sama jsem zaznamenala i velkou potřebu o věcech ještě diskutovat, když jsme si o přestávkách rychle sdělovali naše pocity a úžasy. Nicméně v tuto chvíli zatím jen Děkuji. |
||||
| Čekání | Michaela Velechvská | Faceboook | 2017 | Číst článek |
Většina z nás nesnáší čekání. Je to jako dívat se na malé dítě, které chce to pitíčko teď a hned.
„ Já chci to pitíčko. Já ho chci. Pitíčkoooo!“ V ten okamžik většinu dítěti více či méně laskavě vysvětlujeme, proč musí počkat. Je to logické:“ Tady to pitíčko není, bude za 10 minut, až dojdeme támhle.“ Možná máte pocit, že se to týká pouze dětí, my dospělí jsme přeci zvyklý čekat. Čekáme ve frontách, zácpách, u lékaře, čekáme na kolegy, co chodí pozdě, na děti, na partnera. Někdy by se mohlo zdát, že být dospělí znamená umět čekat. Nikdo z nás to nemá rád, ale jen zcela výjimečně vidíte výbuchy například, že by někdo v ranní špičce na jižní spojce z auta vystoupil a křičel „ Já pospíchám, všichni mi uhněte, protože JÁ pospíchám!“.  To na co máme ale problém čekat je až se ten druhý „ uklidní“. Tak nějak ve většině případů čekám, že druhý člověk je natolik „dospělý“ že prakticky okamžitě zvládne svoje emoce a budeme s ním moci vést rozumnou debatu. Nevím, jak vy, ale já sama mám s tím „okamžitě se uklidnit“ problém a stejný vidím u druhých lidí. V tenhle okamžik chceme zázrak a nechceme na něj čekat. Dle hesla nemožné na počkání, zázraky do 3 dnů. Stejně tak když se pohádáme, máme pocit, že by to ten druhý měl překonat, tak nějak rychle. No a nedej bože když se omluvíme. To by nám ten druhý měl odpustit ideálně hned. Nechceme čekat. Velmi je to podobné s tím, pokud se člověk snaží o nějakou změnu sám u sebe. Taky máme rychle pocit, že by to mělo „už být“ a ono to trvá. Lidé sami se sebou rychle ztrácí trpělivost a motivaci. Čekat a zkoušet a zkoušet a čekat. To je prostě obtížné, nechce se nám. Co z toho?
|
||||
| Co je sebeuvědomění? Co je ono tajemné „vědomí“? | Michaela Velechovská | 2017 | Číst článek | |
Stále lidem opakuji, že hlavní je VĚDOMÍ. V emoční inteligenci je základním stavebním kamenem pro sebeuvědomění. Považuji to už dávno za tak jasné, že mě ani nenapadlo, že někdo neví, co to je. Naposledy mi to připomněla paní, která se mě na závěr mého dlouhého monologu o tom, jak moc jí vědomí pomůže, zeptala: „Výborně, a teď co je to vědomí a jak se to dělá?“ Přiznávám, byla to pro mě trochu sprcha.
Chcete teorii nebo praxi? Asi začnu trochou teorie. V rámci antropologie na vědomí narazíte u definice člověka a toho, čím se liší od zvířat. Vědci zjistili, že protože i zvířata umí cíleně používat nástroje, to hlavní a zásadní, co nás od nich odlišuje je, že si uvědomujeme sami sebe, své konání, a můžeme sami na sebe nahlédnout. V rámci školy enneagramu se mluví o „pozorovateli“ jako o nástroji, který rozvíjí vědomí. Znamená to, že si máte představit sama sebe jako nezúčastněného pozorovatele nejen dané situace, ale především toho, co se ve vás samých děje. „Co je po jméně? Co růží zvou i zváno jinak, vonělo by stejně.“ W. Shakespeare Slova vědomí, uvědomění, sebeuvědomění, sebereflexe, reflexe, ale i nadhled jsou v mnoha ohledech to samé, jen některá více akcentují vnitřní svět. Prakticky je to ale jedno a totéž. Znamená to, že si člověk uvědomuje sám sebe a svět kolem sebe. Lidi neslyším mluvit o tom, že by chtěli mít vědomí či být vědomí. Ale o tom, že si přejí zachovávat si více nadhledu, je slyším mluvit poměrně často. Upozorňuji na to proto, že vědomí není žádný „ezoterický pojem“. Je to jen jiné jméno pro to, co všichni známe a chceme. Praktické projevy nedostatku sebeuvědomění „Jak můžu být šťastná, když on…„ říká mi paní na konzultaci. Ptám se jí: „Takže jste závislá na jeho náladě?.“ V ten okamžik se ozve: „Ne, to nejsem! Já umím být šťastná“. Paní vůbec nedošlo, že si ta dvě sdělení odporují. Proč? To je právě příklad nedostatku sebereflexe. Projevem vědomí by byla reakce: „Aha, to se mi nelíbí, ale je to tak, jsem závislá na jeho náladě“. Před mými zraky se odehraje partnerská hádka, padají silná slova, pán křičí. Ptám se ho, co cítil. „Nic, byl jsem úplně v klidu, potřebuju jen, aby pochopila, že…„ Pán to myslel úplně vážně, jen vůbec si neuvědomoval, jak je vytočený. To je příklad nedostatku vědomí. Projevem vědomí by bylo: „Příšerně mě naštvala, když řekla…“ „Já jsem nesmírně citlivý člověk“, bylo prohlášení poté, co jedna paní na semináři velmi hrubým způsobem urazila jinou paní a vůbec si toho nevšimla. „Tam to bylo úplně v pohodě“, prohlásí pán po odchodu z jednání, kde došlo na konflikty, obvinění a urážky. Pamatuji si, jak jsem se na něj dívala s úžasem v očích. „Mně jde hlavně o rodinu“, říká manažer, když se ho ptám, kolik času rodině věnuje, neboť mluví o tom, že toho má v práci hodně. Jsem nenechavá: „Tak kolik a kdy?“ „Když mám v práci hotovo.“ Hmmm, a kdy naposledy jste šli z práce s tím, že máte hotovo? Podobných příkladů mám asi milion. Ukazuje se na nich, že bez vědomí není změna možná. Bez vědomí se topíme v tom, co se děje a jsme bezmocní. Co je tedy vědomí? Vracím se k metafoře pozorovatele. Představte si, že zatímco tohle čtete, tak u vás stojí někdo, kdo vidí, že čtete a zároveň vidí i to, co si u toho myslíte a cítíte. To, co „vidí“ je vědomí. Pokud se člověk dívá na svoje vnitřní procesy, je to sebeuvědomění. To, že vidí je onen pocit nadhledu. Je to jako když plavete v rozbouřeném moři a někdy nevíte, co je nahoře a dole, jestli plavete ke břehu nebo na otevřené moře. Je to pocit, že se topíte. To je nepřítomnost vědomí. Člověk je plně pohlcen tím, co se mu děje. Vědomí je okamžik, kdy v rozbouřeném moři máte najednou chvíli hlavu nad hladinou a zorientujete se. V tyto okamžiky se můžete nadechnout a člověk přirozeně pocítí naději, že se z toho dostane.
Jedna osobní Nejvíce mě zasahuje věta: „Nemusíš věřit všemu, co tě napadne“. Když jsem ji slyšela poprvé, přišla mi trochu hloupá, nudná, nevýrazná. Teď je to jedna z mých nejsilnějších vět, které si pro sebe opakuji. To, že mě to v tento okamžik něco napadlo, neznamená, že je to pravda. |
||||
| Enneagram - co je a co není? | Klára Moravuszová | 2017 | Číst článek | |
„Enneagram? Má to něco společného s čarodějnictvím?“ Ne: ačkoliv by název i tvar symbolu enneagramu mohl mít s čarodějnictvím něco společného, tak nemá. Jistě znáte řecké názvy čísel jako je penta, hexa, okta... Slovo enneagram pochází z řeckého ennea (= devět) a grammos (= tvar). Jedná se o dynamický psychologický nástroj popisující devět typů, druhů, strategií nebo způsobů. Já osobně nejraději používám "devět strategií", neboť si myslím, že si každý zvolil jednu strategii pro přežití, která mu nejvíce funguje. Strategii přežití? No, ano. Strategii, která nám téměř absolutně funguje a kterou jsme se naučili používat v dětství v rámci adaptace na okolí, ve kterém jsme vyrůstali. Strategie je specifickým způsobem našeho přemýšlení.  „Je to esoterika?"
Ano, je: v rámci enneagramu existuje několik směrů, filosofií, které různí autoři po celém světě neustále dále rozvíjejí. Jedním z těchto směrů je spirituální vývoj, který se může jevit i je víceméně esoterický. Jedná se o témata popisující přesah, který je v tomto pojetí chápán jako duchovní cesta rozvoje.Ne, není: enneagram je v první řadě psychologický nástroj. Například v Severní Americe je součástí tradiční psychologie a je vyučován na slavné universitě ve Stanfordu. Tím, že v USA je behaviorální psychologie bohatá na svou historii, můžeme dohledat i výzkumy, které se enneagramu věnují. V evropských zemích, kde se vyvíjela spíše kognitivní psychologie, je proto enneagram spíše nepřijímán. U nás v České republice se ale povedla napsat a obhájit diplomová práce s tématikou enneagramu psychologovi a terapeutovi Michalu Petrovi. „Je enneagram typologie?“
Ano, je: enneagram popisuje devět typů. Stejně jako MBTI, Bartleho test, typologie temperamentu a další, enneagram nabízí metodu tzv. „typování“. V procesu zvaném „enneagramové interview“, které probíhá na základě validní metodologie, je po rozhovoru dotazovanému nabídnut jeho typ. V určitém ohledu tedy může být vnímán jako typologie a do jisté míry typologií i je. Nabízí totiž rychlou orientaci a vysvětlení struktury devíti strategií/typů. Pokud pro nás enneagram zůstane typologií, pak se budeme o enneagram zajímat pouze povrchně.„Chceš mi říct, že je jen devět druhů lidí a všichni jsme stejní?“ Ne, není: enneagram není typologií, protože neříká, že člověk je typem. Typ je z tohoto pohledu jako povolání (kuchař, vrátný, učitel), či jako nástroj, např. auto. Tím chci říct, že, stejně jako povolání, vám typ o daném člověku říká, co od něj můžete čekat, ale vám neřekne nic o jeho kvalitách. Vrátím-li se k příkladu s kuchařem, pak víte, co můžete od kuchaře očekávat, ale stejně vám bude od každého z nich jídlo jinak chutnat.Typ nebo strategie popisuje vnitřní motiv, který ovlivňuje vnější chování, ale velmi záleží na uvědomění a na práci sám na sobě. Druhým důvodem, proč enneagram není typologií je, že typ či strategie označuje škálu. V našem případě s kuchařem si to můžete představit, že v rámci jednoho povolání je viditelný rozdíl (i požitkový) jako například mezi Zdeňkem Pohlreichem a Láďou Hruškou. A do třetice, proč enneagram není typologie je, že i přesto, že jsou oba dva kuchaři, tak to není vše, co v jejich životě hraje důležitou roli. Z pohledu enneagramu se do naší osobnosti promítá výchova, genetika, naše víra, přesvědčení atd. Skrze tyto faktory a náš enneagramový typ nahlížíme na zkušenosti, které nás v životě potkávají. Příkladem může být tento obrázek:  „Já si myslím, že je enneagram nebezpečný.“
Ano, je: můžete zjistit mnoho poměrně důležitých informací o daném člověku. Informace, které získáte o konkrétní enneagramové strategii, jsou sice neosobní, ale do určité míry o určitém člověku velmi vypovídající.Ne, není: samotné poznání enneagramového typu druhého člověka je jakousi bezpečností „pojistkou“. Jak to? Protože není úplně snadné dobře poznat typ druhých lidí. Obtížné je to proto, že se musíte o druhé zajímat opravdu do hloubky, dobře pozorovat jejich chování, a to, o čem a jak mluví. Musíte „dát na stranu“ svoje vlastní hodnocení, přesvědčení, protože jen tak můžete poznat vnitřní motiv = enneagramový typ. „K čemu mi je enneagram vlastně dobrý?“
Pojďme si říct, že tento nástroj/systém není pro každého. Stejně jako někdo myje nádobí raději v ruce a jiný jej dává do myčky. A tak je to i s enneagramem – neslibuje zázračný návod na to, jak žít lepší a kvalitnější život. Přichází s popisem a nabídkou, kdy je pouze na nás, zda na sobě začneme pracovat a růst. A k tomu je za potřebí vlastní aktivity, odvahy, vůle atd. V tom je úskalí enneagramu. Mnoha lidem se do toho nechce, protože je to velmi náročné. Někteří neustále čekáme, že změny se stanou bez našeho vlastního přičinění a hlavně bez námahy. Další věcí je, že lidé umí daleko snáze najít mezi jednotlivými typy druhé, než sami sebe. V tomto bodě někteří s enneagramem nadobro skončí.Víte, co je dalším velmi častým důvodem, proč lidé nad enneagramem lámou hůl? Enneagram je jako systém sice neutrální, ale mnoha lidmi je vnímán negativně. Žádná z devíti strategií není horší nebo lepší. Popravdě často říkám, že kdybych mohla, nevím, kterou bych si vybrala, protože každá nabízí různé kvality, které bych ocenila, a na druhou stranu má všech devět typů své nevýhody.  Určitě znáte někoho, kdo potřebuje mít vše dopředu promyšlené, aby byl připravený za všech situací na každou alternativu. Víte, kdy je to nesmírně užitečné? Kupříkladu když jedete na výlet do hor na kolo a zlomíte si nohu. Tehdy přežijete, protože i když vás najdou až za pár dní, máte s sebou v batůžku dostatek energetických tyčinek, zateplovací fólii, plachtu na přespání, náhradní bundu atd. A víte, kdy si stejnou věcí můžete komplikovat život? Jestliže batoh váží už přes dvacet kilogramů a celou výbavu vezete zcela zbytečně. Lidé ale mají tendenci slyšet jen to „špatné“ soustředit se na problémy a tak jim enneagram připadá negativní. Je to jako když vás deset lidí pochválí a ocení vaši práci a pak se najde jeden, který řekne, že se mu totéž nelíbí. Co si budete pamatovat? Většina z nás si přirozeně zapamatuje jednoho šťourala a ostatních deset jaksi ztrácí na významu. Enneagram z tohoto pohledu není pro každého, protože abyste ho mohli používat a dobře vám sloužil, potřebujete se naučit věci méně posuzovat. Kategorie „pozitivní“ x „negativní“, nebo „dobré“ x „špatné“ nemá u enneagramu své místo, což je pro mnoho lidí velmi tvrdý oříšek. Něco navíc:
Zamilovala jsem se do enneagramu, protože mi dává hluboký smysl. Jednou z velkých kvalit pro mě právě je, že neustále respektuje individualitu každého z nás. Každý svou strategii používáme svým vlastním jedinečným způsobem a je nám doslova jak ochranou, tak obrannou.Jaký je mezi tím rozdíl? To, proč je naše strategie tak funkční a proč ji používáme, je díky tomu, že nás skvěle chrání, aby se nám nic nestalo (abychom se necítili špatně, aby nám nikdo neublížil, aby se neopakovala situace…aby…). Jenže jsou okamžiky, kdy nám i silně brání jít dál. Představte si, že například nechcete zažívat konflikty, takže si dopředu mapujete a stále zlepšujete harmonické prostředí mezi ostatními, aby byl klid, aby se konflikt ani nepřiblížil. Bohužel jde vaše pozornost tak silně k tomuto tématu, že konflikty vlastně neustálým kličkováním, pasivitou nebo nerozhodností způsobujete a mohou se vám dít mnohem častěji. Paradox, že? Moje vášeň, můj enneagram
Osobně mám hned několik důvodů, proč mě okouzlil a proč jsem se mu začala věnovat. Nejvíce však, protože jsem se začala věnovat sama sobě.Enneagram někdy možná až nekompromisně popisuje, co dělám, jak se chovám, jaká je moje běžná automatická reakce a jak si sama sobě komplikuji život. Také už vím, jak skvěle mi moje strategií slouží, jak přemýšlím a proč chci často něco, co jiným nedává smysl. Dostal se mi do rukou nástroj, který mi pomáhá lépe porozumět druhým. Těm, na kterých mi záleží a které mám ráda. To, že jsme každý jiný, jsem si všimla už dříve, chtěla jsem tomu porozumět, a to mě přivedlo i ke studiu psychologie. Díky enneagramu je najednou vše srozumitelnější, viditelnější, ale hlavně s tím můžu/můžeme rychleji a účinněji něco dělat. Anebo také ne. Vše je věcí svobodné volby. S trochou nadsázky můžeme žít šťastnější a spokojenější život, pokud se nelekneme vlastního pohledu do zrcadla… |
||||
| Enneagram a narativní tradice – Co to proboha znamená? | Michaela Velechovská | 2017 | Číst článek | |
Enneagram se dlouho učil jen ústním předáváním z člověka na člověka, bez knih a psaných textů. Proč? Protože dát do slov emoce, vnitřní motivaci a to, co je za emocemi, je problém. A to velký. Já něco píšu a vím, co tím chci říct, ale lidé to často pochopí jinak. V přímé komunikaci s druhým člověkem si to můžete vysvětlit, ale přes text? Narativní tradice říká, že se enneagram nedá dobře pochopit jen čtením knih. Velká část skutečného pochopení enneagramu stojí na vzájemném působení lidí a učíme se ho nejlépe právě skrze interakci s druhými lidmi. Knížka je skvělá věc, ale nemůže nahradit osobní kontakt člověka s člověkem. Čili skrze narativní kontakt se toho společně naučíme vždy nejvíce.  Přečetla jsem si to a jsem Osmička… Na seminář přijde paní. Je drobná, velmi vřelá, rychle zjistí, jak funguje kávovar a dělá kávu i jiným účastníků, které to ráno vidí poprvé. V úvodním kolečku se lidí ptám, co vědí o enneagramu. Paní mi pyšně hlásí, že si nastudovala knížku, že je Osmička a že to ví. Hmm… V rychlosti: paní byla Dvojka, ale myslela jsi, že by mohla být Osmička protože: „… taky někdy vybuchnu a mám v sobě spoustu vzteku, když si mě druzí nevšímají.“ Paní to to „myslela“ dobře. Víte, jak zjistila, že Osmička nebude? Na semináři byl mladý muž, který žil skutečně strategii Osmičky, a když si vedle něj na chvíli sedla, bylo brzy jasno. Z venku bylo na první pohled nad slunce jasnější, že paní Osmičkou nebude, neboť vedle mladého muže byla vysloveně zapadlá… Šlo jen o to, že paní neměla srovnání, jak vypadá získávání kontroly v praxi u Osmičky a tudíž své opatrné, rafinované způsoby, považovala za osmičkové… A proto se enneagram učí narativně. Jsem letadlo já nebo ti druzí? Dalším příkladem důležitosti narativní tradice je setkání alespoň dvou lidí stejného typu na semináři, kteří si zde mohou naplno užít pocit, že jim konečně někdo rozumí!!! Konečně také někdo zná jejich potíže, které mají, konečně někdo chápe jejich postoje… Konečně potkáte někoho, kdo je stejné „letadlo“ jako vy… I sama za sebe musím říct, že se mi ohromně ulevilo, když jsem to poprvé zažila. Manipulace a zneužití enneagramu Lidé se bojí, že je enneagram nástroj, který přímo vybízí ke zneužití. Tuhle možnost a obavu vnímali lidé kolem enneagramu velmi dlouho (asi 2 000 let). Až teď ovšem máme svobodu, kdy si každý může psát a učit enneagram jak se mu jen zachce… Jen začíná být problém právě s kvalitou a zneužitím systému. Narativní tradice je důležitá i proto, že když si přečtete knížku, je snadné „plivnout“ třeba na Trojky. To jsou ti „hajzli“. Když ale máte na semináři pána, který žije trojkovou strategii a popisuje svůj vnitřní zápas mezi emocemi a touhou po cíli, když slyšíte, jak se snaží, jak je to pro něj matoucí, jak se někdy vrací k cílům, protože je to bezpečné, protože už toho na něj bylo moc a pak znovu usiluje… Pak je najednou rychlé odsouzení Trojek mnohem těžší, protože se k informacím přidává opravdové pochopení druhého, což sebou velmi přirozeně přináší empatii. Najednou nejen „víte“, ale i „cítíte“ skrze osobní setkání, skrze zážitek. A to je podstata narativní tradice. Učit se spolu a od sebe. Narativní tradice je i způsob jak se učí budoucí lektoři enneagramu v rámci procesu EPTP ® (Enneagram Professional Training Program®). Učí se skrze svoje vlastní zkušenosti a budují si zkušenosti tak, aby byli citliví k etice, použití ale i k šíření enneagramu. |
||||
| Krátké postřehy z Večerů ve Vevě - Ctnosti pro typy 9, 8 a 1 | Michaela Velechovská | Faceboook | 2017 | Číst článek |
Kontrola to je to, co spojuje všechny tři typy břicha. Pro Osmičky je největší překážkou na cestě k jejich ctnosti nevinnosti právě kontrola, protože nevinnost je nepřítomnost strachu ze zranění, z odpovědnosti za všechno a za všechny. Kontrola je to, díky čemu mají jistotu, že nebudou zraněné, že se nebude dít nic, co by nechtěly. Daň za toto bezpečí je tlak, osamocenost a podobně… Pro Jedničky jde o kontrolu jich samých a okolí. Díky kontrole je všechno perfektní J. Ctností pro Jedničky je dokonalost /smíření/mír. Všechna slova znamenají pustit kontrolu a přijmout život, tak jak je a lidi takové, jací jsou. A pro Devítky? Ty vypadají, že kontrolu neřeší vůbec, ovšem zdání klame. Ctností Devítky je správný čin, tedy nepřítomnost vnitřní nečinnosti. Devítková kontrola spočívá v tom, že sebe a okolí uměle udržují v nečinnosti, v klidu. Zásadní věta zní: „Tak to vyhodnotím a říkám si: Stojí to za to? A ono to za to většinou nestojí“. Devítkám tedy slouží kontrola k udržení klidu. A pak nastupuje otupění …. A díky tomu, že je to tolik v pohodě, jejich správný čin tak utíká, až je příliš daleko… |
||||
| Nejsem optimista, příliš optimismu škodí | Michaela Velechvská | Faceboook | 2017 | Číst článek |
Nechápejte mě špatně, nejsem ani pesimista. Rozhodně, ale nejsem ryzí optimista. Vážně si myslím, že přehnaný optimismus může být na škodu.  Jestliže tohle někde řeknu veřejně, popudím dost lidí. Optimismus je nová módní vlna a věty tytu: „Tak se to mělo stát“ a „Na všem, co se děje, je něco dobře“ jsou, stejně jako selfíčka, prakticky povinností, pokud chcete patřit mezi optimisty a tedy lidi, kteří jsou „v pohodě“… Nebýt optimista neznamená, se v tom špatném, co se děje vyžívat, plácat či se v tom přímo rochnit. Dokonce to ani neznamená, že jste horší člověk a máte horší život. „Tak to mělo být“
Tahle věta mi vysloveně vadí, protože lidi zbavuje ODPOVĚDNOSTI za to, co se stalo a BRÁNÍ nim v jakémkoliv rozvoji. Protože proč se snažit poučit se z chyby, když je to vlastně dobře. Tahle zkušenost jim určitě v budoucnosti pomůže. Sice není jasné k čemu, ale určitě ano. Odpovědnost má ve svých rukou vesmír, bůh nebo karma nebo, co já vím co, či kdo. To „Ono“ řídí naše kroky a tedy já jako já jsem v pohodě „Ono“ to má plán, takže proč se snažit, stresovat, měnit, vždyť tak, jak to je, je to dobře.Jedna paní dala na Facebook, že udělala chybu, že se s tou chybou vyrovnává a že se pokusí ji příště neudělat. Podle mě velmi realistický, zdravý náhled na situaci. Já sama za sebe jsem paní zatleskala. Pod jejím příspěvkem se objevili komentáře lidí a nechybělo ono příznačné „Co se ti stalo, je dobře, že se ti stalo“ a „Dobrá zkušenost“. Pokud by si tohle řekla i paní, určitě by si z toho, co se jí stalo, nevzala zhola nic, protože proč? Vždyť je vše v pořádku, tak jak to má být.
Také jsem četla článek, ve kterém paní popisuje, že díky rakovině změnila svůj život. Svůj jídelníček, vztahy, postoj k životu. Lidi její postoj nadchnul, inspiroval. Nic z toho by nebylo, možná ani paní by nebyla, kdyby si v situaci, kdy jí doktoři řekli diagnózu, řekla „Je to tak, jak to má být“. Naopak díky tomu, že si řekla, že věci nejsou dobře tak, jak teď jsou, s nimi začala něco dělat! A žili šťastně až do smrti
Měla jsem řadu příležitostí smluvit s lidmi, pro které byla těžká životní situace „bodem obratu“. Byla tím, co je nakoplo tak, že změnili věci, na které do té doby neměli odvahu. Většina z nich říká, že jim tato zkušenost v životě velmi mnoho dala, že je posunula. Někteří jsou tak daleko, že za ní osudu děkují. Jeden pán mi ale při vyprávění svého příběhu řekl: „No ano, byla to zkušenost, a hodně mi dala. Díky ní jsem se posunul. Ale byla to i velmi drahá životní lekce, a pokud bych se tomu mohl vyhnout, rád bych to udělal.“Teď trocha sarkasmu
Znáte teorii, že tím, co si přejeme si to do života i přivoláváme? Zamysleli jste se někdy nad tím, co si do života přivoláváte, když říkáte, že ty těžké okamžiky, byly přesně tím, co jste potřebovali? Pro mě je to jako v jednom filmu. Tam na začátku pán řekl: „Jen do mě. Co mě nezabije, to mě posílí.“ A osud mu to splnil. Celý film je o tom, co všechno se mu stalo. Moje přesvědčení a moje víra
Já věřím na to, že je fajn se ze situací, které se mi dějí, poučit, ale upřímně u mnoha z nich bych byla raději, kdyby se nestaly. Argument, že bych to pak nebyla já, neberu. Byla bych to já, ale jiná a nikdo neví, jestli horší nebo lepší. Podle mě není potřeba nad rozlitým mlékem plakat, ale ani jásat. Podle mě jde o to mléko utřít a podívat se, proč se rozlilo a jestli můžu nebo nemůžu v budoucnosti udělat něco proto, aby se znovu nerozlilo. Věřím, že mistrovství života je v tom uhrát dobrou hru, ať už mi život dal jakékoliv karty. Ale jásat nad tím, že máte v ruce černého Petra? To mi přijde jako podvod sám na sebe v situaci, když se dívám na černého Petra ve své ruce a namlouvám si, že je to super!Tenhle příspěvek je čistě osobní postoj, nikomu ho nevnucuji. Jen ve svém okolí pozoruji současnou módní vlnu odevzdanosti, která se tváří jako přijetí. Takže klidně se mnou nesouhlaste, nikomu svůj postoj nenutím. |
||||
| Sebezáchovný omyl | Michaela Velechvská | Faceboook | 2017 | Číst článek |
Sebezáchovný podtyp vychází z instinktu, který velí „Přežít!“ a o přežití se musím postarat JÁ. Teorie instinktivních vzorců říká, že jste-li sebezáchovný podtyp, pak jako druhý nejbližší vám bude sociální podtyp. To proto, že ve skupině si mnohem lépe zachováte svou nezávislost. Skupina jako celek nemůže jít tolik do hloubky a intimity a proto není tolik ohrožující. A pak tu máme na třetím místě nejproblematičtější vztahový podtyp, protože ho sebezáchovy umí nejméně či skoro vůbec. Když pořadí podtypů lidem vysvětluji a ukazuji, přicházejí za mnou pak sebezáchovní a mají dotaz, jak to myslím, že je pro ně vztahový instinkt nejproblematičtější. Většinou je jejich další komentář zcela totožný. V mládí obvykle zažili, že v partnerství zrušili všechny hranice a partnerovi dali všechno. Ten je zklamal a tak se rychle naučili dát mu, ale zachovat si vlastní hranice. Tedy být s partnerem jen natolik, aby to sebezáchovného nepohltilo. Dodnes myslím na paní, která popisovala: „Já budu mít svoje, on taky, a pak se budeme potkávat na tom, co máme společné“. Tohle je ideální představa toho, jak by mohlo partnerství pro sebezáchovného vypadat. Je to taková chytrá varianta. Vlk se nažere a koza zůstane celá… .jpg)
Velký omyl!
Úkolem sebezáchovného je naučit se ve vztahu odevzdat všechno. Vědět, že skutečná jistota není v hranicích a jistotách, které si člověk kolem sebe buduje. Skutečná jistota je uvnitř a říká, že přežiju, i když se na toho druhého spolehnu, když mu dám vše a nic si nenechám a on pak odejde.Pozor na to! Jistota není v tom, že druhý neodejde, ale v tom, že já přežiju, i když to udělá, přestože jsem mu ze sebe dala vše. Pokud jste sebezáchovní, pravděpodobně jsem vás naštvala. I pouhá představa ve vás vzbudí zlost a odpor, který maskuje paniku.
Takže proč byste to měli dělat? To vám tentokráte psát nebudu. Věřím, že to tušíte, možná víte nebo nad tím jen přemýšlejte. Pokud znáte odpověď na to, proč něco takového chtít, může vás zajímat „JAK to udělat“.
Proč? Protože vše, co držíme, ve skutečnosti drží nás.
Osobní PS: Pokud byste náhodou získali dojem, že tento článek jsme napsala z čistě teoretického zájmu tak váš ujišťuje , že ne. Jsem sebezáchovná a schopnost věci odevzdat a skutečně se podělit, je pro mě každodením bojem. Jedinným benfitem toho to boje je úleva (nejsem na to sama) a pocit skutečného spojení. |
||||
| Sociální omyl | Michaela Velechovská | 2017 | Číst článek | |
Do třetice všeho nejlepšího, říká se. Uvidíme, jestli to platí i v případě tří instinktivních podtypů. Na řadě je, po omylu vztahovém a sebezáchovném z předchozích článků, omyl sociální. Nemohu říci, že jsem si ho nechávala na konec, spíše musel uzrát, protože jsem ho několikrát začala psát a pokaždé smazala. Snad se tedy čekání vyplatilo :)Instinkty podle pojetí lektora a kouče Maria SikoryMáme mnoho instinktů, což jsou vrozené řetězce chování, které nám mají pomoci přežít. Velmi důležité místo mezi nimi mají tři instinkty – sebezáchovný, vztahový a sociální.Sebe-záchovný instinkt Prvním a základním instinktem je „přežít“. Díky čemu člověk přežije? Díky tomu, že stará o zásoby, zdroje (peníze, jídlo, pití, pohodlí, telefon, informace, aby se člověk mohl připravit atd.). To vše a mnohé další na nazýváme sebezáchovou. Mario Sikora používá také pojem záchova. Vztahový – vysílající instinkt Druhý instinkt v řadě říká „rozmnožit se“. Díky čemu se člověk rozmnoží? Díky tomu, že si zajistí pozornost ?. Pozornost se dá přitáhnout tím, jak člověk vypadá, co říká a jak se chová. Nejde jen o pozornost, ale člověk chce „zanechat stopu“. Tady je trochu ošemetná situace kolem pojmenování, protože se tomuto instinktu dosud říkalo sexuální/vztahový. Mario Sikora ho ale pojmenovává jako „transmitting“ což se dá přeložit jako „vysílající“. Sociální - navigující instinkt Sociální instinkt říká, že je potřeba někam patřit, být součástí většího celku (zase ne moc velkého). Jak dosáhnete toho, že budete součástí větší či menší skupiny, toho, aby vás lidé přijali? Děje se to skrze pozorování vztahů v okolí, získávání informací o lidech i jejich vztazích a postupným začleňováním se. S ohledem na uvedenou taktiku označuje Mario Sikora sociální instinkt jako navigující. Je to podobné, jako když loď proplouvá mezi skalami a chce někde přistát. Kapitán lodi se dobře rozhlíží, získává maximum informací, aby věděl, kde a jak lze přistát = navázat a vytvořit vztah. Kde je omyl?Mariovy vzorce říkají, že jsme-li na prvním místě sociální, pak, pokud mě skupina, lidé zklamali, nepřijali, nedostali jsme pozornost, se jako druhý v pořadí aktivuje vztahový/vysílající instinkt. To je něco, čemu bych řekla, že lidé sociálního instinktu rozumějí. Běžně to mají tak, že nemusí být středem pozornosti. Mohou, ale nemusí. Ovšem jestliže věci nejdou podle jejich představ, naopak se prosazují víc. Hezky je to vidět na obrázcích. Šipky znázorňují přijímání/vysílání ode mě směrem k ostatním.   Sociální Vztahový/ Vysílající .jpg)  Takhle by to šlo a funguje to docela dobře. Ale co sebezáchova? Dle Maria Sikory je sebezáchova oblastí, která je pro sociální nejobtížněji zvládnutá. Sociální tvrdí, že sebezáchova není problém, protože „to vždycky nějak udělají, zařídí.“ Baví mě i výroky typu: „Žiji a normálně funguji, takže to znamená, že to nějak dělám.“ Nebo“ „To já vůbec neřeším.“ Víte, jak to sociální často dělají? Ve firemním světě je pro to skvělé slovo: outsourcing. Znamená to, že to někdo dělá za vás. Sociální najdou někoho, kdo to, co dělá a zařizuje, bude dělat i pro ně. Je to vlastně trochu jiné využití toho, v čem jsou skvělí, a to v propojování lidí. V tomto případě jen najdou někoho, kdo se může postarat, zařídit jejich sebezáchovné potřeby, témata a nechají to na něm.  Vidíte, v čem je problém? Od sociálních vzápětí uslyšíte komentář: „A co je na tom špatně? Vždyť to funguje. O vše je postaráno. Přece nemusím a nemůžu všechno dělat sám/sama!“ To sice ano, ale…!!!! Sociální v tento okamžik často předávají zodpovědnost druhým lidem. Předávají jim zodpovědnost za svoje přežití (sebezáchova). Je to podobné, jako když vám poradce řekne, jaké máte možnosti, a nabídne vám, co pro vás může udělat. Ale rozhodnout se a nést následky musíte vy sami. Tím, že vám někdo poradí, či pomůže, se daný úkol nestává jeho zodpovědností. Sociální v tomto případě (sebezáchovných témat) nejsou držiteli zodpovědnosti a mají tendenci se na druhé lidi zlobit, pokud zodpovědnost za jejich sebezáchovu nepřijímají, či nenaplňují. Je to vlastně závislost. Sociální se stávají závislými a také vytvářejí svou závislost na druhých lidech v otázkách své vlastní sebezáchovy. Omylem tedy je považovat za řešení vlastních sebezáchovných problémů nalezení někoho, kdo se pro mě bude o moje potřeby starat, nebo to neřešit vůbec. V prvním případě vzniká závislost a nedorozumění a ve druhém závislost a nespolehlivost. Vnitřní podporu tohoto omylu mají sociální v tvrzení, že pokud tam není nikdo, kdo by to zařídil, tak oni se o to postarají. To je sice pravda, ale vaše zodpovědnost to nepřestává být jen proto, že je tam někdo jiný, kdo vám s tím pomůže! Mějme na paměti heslo, které říkáme dětem. Můžeš požádat o pomoc, ale je to tvůj úkol a tvoje odpovědnost. Ještě jedná zábavná Víte, jak si sociální představuje péči o zásoby, třeba i jídla? Nakoupí toho hodně, ale často bez většího rozmyslu co už doma je, kolik toho doma je, kolik je reálné, že se opravdu spotřebuje atd. Protože sebezáchova je o monitorování zdrojů. Tedy, že vím, kolik, čeho a kde mám. A ne, že to vyřeším jedním velkým nákupem. Což je jen příklad… Než všichni (asi především sociální) zvednete ruku a začnete říkat, že to není pravda, tak mi dovolte malé upozornění. Jste skvělí (myslím vás sociální) a máte zodpovědnost, pokud se jedná o témata a situace, jako dát lidi dohromady, někoho oslovit, zařídit schůzku či rodinnou oslavu, zorganizovat přátele atd. To, co vám nejde je trvalá systematická péče a starost o zdroje (peníze, jídlo, pití, pohodlí, telefon, informace, aby se člověk mohl připravit atd.) Co s tím?
Já, jako sebezáchova, se na vás sociální v tyto okamžiky dívám a nemůžu uvěřit…. A pak mě to někdy strašně zlobí, protože mám pocit, že zodpovědnost je na mě a vy vypadáte, že vás to vůbec nezajímá. Je to o úhlu pohledu. Jako sebezáchova jsem závislá na kontrole zdrojů. Každý máme to svoje. Jen mě nepřestává fascinovat, kolik nedorozumění vzniká na základě jiných instinktivních potřeb. Až mám někdy pocit, že je zázrak, že se spolu domluvíme :) |
||||
| Těžké téma | Michaela Velechovská | Faceboook | 2017 | Číst článek |
Víte, co je těžké téma? Odpovědnost za svůj život. Tuhle výzvu si nechávám vždy na konec. Proč? Protože se lidem nelíbí a já si připadám, jako národní buditel. Někdy si říkám, proč se jim nelíbí? Nechápu. Vždyť jim jen připomínám, že ve svém životě mohou věci měnit, že mohou být spokojení. Ne nezřízeně šťastní každý den, ale spokojení určitě. Ovšem lidem se nelíbí, že, pokud by myšlenku odpovědnosti přijali, jsou zodpovědní i za to, že jsou v práci či doma nespokojení. Znamenalo by to, že s tím mají a mohou sami něco dělat, že je to jejich volba. Což znamená práci, úsilí, nepohodlí, nepříjemnosti. A tohle se jim nechce… A teď to začíná vtipné, protože existují čtyři základní strategie, jak se kdo k odpovědnosti postaví: Strategie 1: Ostatní by mohli, ale já nemohu / Pro druhé to funguje, ale ne pro mě Možná je to cesta pro některé lidi. Možná pro mladé. Možná pro bezdětné. Možná pro (doplňte si sami) to jde, ale pro mě a ještě v mé situaci, to nejde. V tu chvíli připomínám: „Není to o extrémních řešeních. Nemusíte odejít z práce, od rodiny nebo třeba odjet do Afriky.“ Strategie 2: Já jsem vlastně spokojený Celou dobu si stěžují ale ve chvíli, kdy by s tím měli něco dělat, tak jim současný stav vlastně vyhovuje. To jako vážně?????!!!!!! Tady nejde o uvědomění si toho, že se mám vlastně dobře. Je to forma rezignace, protože to ostatní je náročné! Přiznávám, že v těch to situacích udržet vážnou tvář vyžaduje úsilí. Většinou jim říkám, že by tedy v tom případě měli být šťastní jako blechy. Takže otázka zní: „Jste skutečně spokojení/šťastní, nebo se vám jen nechce něco měnit?“ Strategie 3: Vždyť je to dobré takové, jaké to je Celé je to jen klasický New Age blábol: „Musí to být tak, jak to je“. Z mnoha různých důvodů. Co já na to? V pořádku, jen pamatujte na to, že nechat svůj život jen tak, jak je, je ve skutečnosti vaše „svobodné“! rozhodnutí. Všude kolem vás existují důkazy, že převzít odpovědnost za svůj život je možné a účinné. Strategie 4: Uffff „Tak to je tedy hodně náročné.“ „To je rizikové.“ „To vyžaduje námahu.“ S tím se nedá udělat nic jiného, než souhlasit. Převzetí odpovědnosti je náročné, je riskantní, je těžké… Tak proč to dělat? Proč se s tím vším vlastně namáhat? Proč nezůstat v jednoduché pozici, že za to může svět? Protože zaprvé, pokud v té pozici zůstanete, pomalu vás to sní zevnitř zaživa. Budete mít pocit, že situace je na prd a vy jste v ní, bez možnosti s tím něco dělat. Pocit, že to co děláte, nemá smysl, že to dělat nechcete, ale nemůžete přestat… A to vás bude pomalu trávit a otravovat váš život. Za druhé proto, že „Zisk je odměna za riziko“. Tedy proto, že po převzetí odpovědnosti máte naději. Naději na to, že vyskočíte z krysího závodu a mnoha stejných kruhových objezdů. S mým pocitem národního buditele souzní přednáška Dana Přibáně (Trabantem napříč Afrikou): „Svět patří těm, co se neposerou“. Uklidňujeme se, že o tom mluvím někdo jiný a je normální. No, i když zrovna u Přibáně říkat, že je normální... :) |
||||
| Úplně normální | Michaela Velechvská | Faceboook | 2017 | Číst článek |
Do rodiny nám před čtyřmi lety přibyl pes. Bernský salašnický pes s rodokmenem jménem Abby. Celá rodina se kolem ní neustále točila s výkřiky a větami jako: „Ty jsi tak krásná Abbynko“, „ Podívej, jak běží!“, „Abbynko ty jsi tááák chytrá a šikovná“ a mnoho, mnoho podobných. Byl u nás na návštěvě můj kamarád a stal se svědkem tohohle rozplývání se. Když jsme pak v klidu seděli nad kávou a daleko od psů, podíval se na mě a řekl mi: “Neber to špatně, ale Abbyna je úplně normální berňák“. Měl ve tváři zcela nechápavý výraz, který se jen prohloubil, protože jsem propukla v šílený záchvat smíchu: „Normální berňák hahhaha, normální berňák hahahaha“. Nechápal…  Už jen to, že druhého milujeme, ho činí speciálním, výjimečným. Bez lásky se bude vždycky rozhlížet kolem sebe, jestli je někdo krásnější, chytřejší, schopnější, jestli se víc stará atd. A teď to důležité. Láska a výjimečnost není „kvalita“ toho druhého, ale naše vlastní. Naše schopnost cítit lásku a nechat si zabarvit čas strávený společně. Tak, jako růže byla jen růží, ale pro malého prince byla nezaměnitelná. Tak, jako berňák je jen berňák, ale pro nás je to Nej berňák na celém světě. Láska je věc, kterou můžete cítit bez toho, aby u toho někdo byl, někdo vám ji přinášel. Jsou to okamžiky, kdy na cestě do práce voní lípy a hned vedle je jasmín v květu. Můžete to minout, vždyť je to jen cesta do práce a úplně obyčejná lípa či běžný jasmín. Není na nich nic výjimečného :). Riskuji, že budu znít jako pomatenec, ale což, já to tak cítím. Právě to jsou okamžiky, kdy cítím lásku k životu, k cestě do práce, ke krásnému východu slunce.  Myslím si, že lidé, kteří se dívají na normální berňáky a normální cesty do práce, jsou v mnohém velmi ochuzení. Minimálně při pohledu do očí onoho kamaráda jsem si to uvědomila a proto je tahle příhoda něčím, co lidem vyprávím a čemu se v kruhu rodiny už mnoho let smějeme… Otázka pro vás: K čemu, co jiní možná považují za normální, cítíte lásku vy?
Mimochodem tohle nemusíte hledat. Stačí se nedívat jinam a dívat se srdcem. Jak říkal malý princ „Opravdu důležité věci zůstávají očím skryté“. |
||||
| Enneagramový typ a jeho další rozměry | Mario Sikora | web | 2016 | Číst článek |
Enneagram je model devíti různých adaptivních strategií přežití. Každý z nás zpravidla používá jednu z nich, spoléhá se na ni a ta se tak stává dominantním způsobem interakce se světem. Tato strategie není vědomá, ale ovlivňuje, nejen jak se cítíme, ale i způsob, jakým smýšlíme o světě a jak v něm jednáme. Lidé jsou ale mnohem složitější a proto máme tendenci využívat také další strategie. Vlastně máme sklon používat všech devět strategií a enneagram můžeme vnímat jako model devíti aspektů přirozenosti každého člověka a zároveň jako model devíti „druhů“ člověka. Při prozkoumávání těchto dalších aspektů sebe samých může být užitečné podívat se na vztah mezi strategií, kterou upřednostňujeme, a dvěma strategiemi, které jsou s ní v enneagramovém kruhu spojeny. Následuje rychlý úvod do těchto vzájemných vztahů.Poznámka korektora:Ti z vás, kteří znají enneagram v pojetí Helen Palmer, znáte tyto "spojovací body " jako body integrace / rozvoje a stresu / desintegrace. Mario Sikora nepovařuje bod stresu (desintegrace) za "špatné" chování, ale jestliže je toto chování používáno příliš, pak brzdí člověka v jeho rozvoji a vytváří problémy. Bod rozvoje (integrace), pak nazývá odmítanou strategií, protože toto chování jde jakoby proti přirozenosti daného typu, přestože je pro něj prospěšné. Mario Sikora také definuje každý ennea typ podle základní, vnitřní, hluboké touhy. Tuto touhu najdete v jeho textech jako snahu o… 
Ennea typ Jedna: snaha být dokonalýStrategie, která Jedničky brzdí: snaha být jedinečný (ennea typ Čtyři) Jedničky jsou často schopny postavit se za to, čemu věří, i když čelí nesouhlasu ze všech stran. Někdy se však staví zbytečně do opozice a poté se cítí zraněny, když ostatní neoceňují jejich jedinečný pohled na věc. Odmítaná strategie: snaha si to užít (ennea typ Sedm) Přestože Jedničky mají často velmi chytrý a jemný smysl pro humor a milují život, přicházejí i okamžiky, kdy se brání prožití radosti a nadšení z obavy, že ztratí sebekontrolu.
|
||||
| Sebeuvědomění s Enneagramem | Ing. Robert Němeček | HR News | 2016 | Číst článek |
| V naší technokratické společnosti jsou na prvním místě vnímány hlavně požadavky na znalosti. Ve spoustě firem se tak školí jen hard skills a na zbytek se „zapomíná“. Rozhodně jsou znalosti velmi důležité, o tom není pochyb. Otázkou je však to, co je vlastně ve firmě skutečně potřeba. Jsou to znalosti? Není ve firmě potřeba spíš zlepšit interní komunikaci? Nebo rozvíjet obchodní oddělení, aby firma měla zakázky i v budoucnu? Nebo vyladit tým, aby dokázal spolupracovat a byl tak efektivní? A nebo jsou překážky ještě někde jinde? Myslím, že se často zapomíná na to, že jsme lidé. Nejsme stroje, které podávají rovnoměrný výkon 24 hodin denně. Na rozdíl od strojů máme své pocity, své emoce, své nálady, své lepší i horší dny. Prostě jako lidé neumíme podávat stejný výkon každý den 365 dnů v roce. Jenže si to moc neuvědomujeme a snažíme se o to. Nevnímáme vliv počasí, zdravotního stavu a dalších aspektů, které mají dopad (pozitivní i negativní) na náš výkon. A snažíme se často až na sílu. I když to nejde, tak do toho jdeme hlava nehlava. Jenže jak to změnit? Není na čase začít vnímat sebe sama takové, jací jsme? Existuje řada krásných a chytrých knih (vřele mohu doporučit knihu Emoční inteligence od Tary Bennet Golemanové, ke které napsal předmluvu sám Dalajláma), ale ty nemáme často sílu ani čas číst, přestože by nám ledacos ukázaly. Existuje také mnoho různých metod a přístupů, které nám mohou pomoci. Já bych vám rád představil jednu, která patří mezi ty vůbec nejstarší. Jmenuje se Enneagram. Co je Enneagram? Enneagram je metoda, která nám umožňuje poznávat své návyky a sledovat, jak vnímáme sami sebe. Vychází z toho, že si v dětství vytváříme osobnost a s ní i návyky, které se naučíme používat téměř nevědomě, tj. děláme věci, aniž bychom si toho byli vědomi, aniž bychom věděli, proč tomu tak je. A dané je to právě tím, že na základě odměny (pochvaly) a trestu jsme se tak naučili v dětství fungovat a tyto návyky si přinášíme i do dospělosti. Ne všechny nám však i nadále fungují. Některé v nás naopak vytváří konflikt, napětí či bolest. Jenže se díváme právě na tyto vzorce chování a myslíme si, že jsme to my. Neuvědomujeme si, že je to jen „jakési auto“, které nás někam dovezlo. Kdo je ale řidič? Kdo jsme my? A právě díky Enneagramu dokážeme řadu věcí pochopit a uvědomit si i základní model a důvody svého chování. Samotný název se skládá ze dvou slov – ennea a grammos. Slovo ennea vychází z latiny a znamená devět, gammos pak označuje typ nebo také způsob. Jde tedy o 9 typů, se kterými Enneagram pracuje, o 9 kognitivně emocionálních vzorců, které definují, jak každý z nás nahlíží na svět a interpretuje jej. Každý typ patří do jedné ze skupin podle:
Hlavním smyslem Enneagramu je pochopit své vzorce chování a to, kde máme příliš silné reakce. Pochopení, jak nás ovlivňují druzí lidé, jak je přes své myšlenkové vzorce vnímáme, pomáhá v mezilidských vztazích, při řešení konfliktů i při uvědomění si sebe sama. Výsledná změna chování pak znamená posun z odsuzování na nesouzení a chápání druhých. Vřele to doporučuji řadě manažerů, se kterými jsem se ve svém životě potkal. Enneagram si neklade za cíl zbavit nás osobnosti, ale nabízí mapu a nástroje k opětovnému kontaktu se základním aspektem naší existence. Cesta zpět vede skrze naučené (typové) vzorce na úrovni myšlenkové, emoční i tělesné. Jde v podstatě o metodu zvládání emočních reakcí a snížení stresu. V okamžicích vnímaného ohrožení a nepohody nás učí se uvolnit, místo instinktivního odmítnutí a napětí. Pokud vás přístup jako takový zaujal, tak mohu doporučit knihu Enneagram – Devět tváří duše od autorů Richarda Rohra a Andreasa Eberta. Druhou variantou pro ty, kteří chtějí osobní zkušenost, jež je vždy nejlepší, je školení na Enneagram. Všem, kteří se touto metodou budou dále zabývat, přeji hodně úspěchů a hlavně, ať vás posouvá dál a získáváte tak větší svobodu a menší závislost na návycích. Autor článku Ing. Robert Němeček majitel společnosti Via Libertatis |
||||
| Devět tváří transformace | Michaela Velechovská | Osobní rozvoj | 2015 | Číst článek |
Pokud se vás zeptám: Jste unavená/unavený? Máte toho moc? Věčně nestíháte? Máte pocit, že vám něco utíká? Přemýšlíte, jaký to má vlastně smysl? Hledáte, kdy budete konečně šťastná/ý?
Pokud jste odpověděli ano, buďte v klidu, jste úplně v pořádku, protože tento stav prožívá v dnešní době stále více lidí. Slovy klasika „Tak, jak to je, nejsou lidé spokojení, jen nevědí, co by je spokojenými udělalo, a nepřestanou, dokud to nedostanou“.
|
||||
| Štěstí!? Jak se to dělá? | Michaela Velechovská | Osobní rozvoj | 2015 | Číst článek |
Většina lidí chce být šťastná. Možná od nich neuslyšíte, že přímo šťastná, ale určitě alespoň spokojená. Mimochodem už jen to, jak říkáme, že chceme být spokojení, místo šťastní, něco znamená. Štěstí vnímáme jako poměrně intenzivní pocit s tím, že je to něco „velkého“ a máme dojem, že člověk nemůže být šťastný pořád. Spokojenost je pocitově jaksi menší, chudší, ale zdá se lépe dosažitelná. Často je za tím podvědomě schovaná úvaha: „Šťastná nemůžu být pořád, ale spokojená bych být mohla.“ Na druhou stranu, proč si klást malé cíle? Proč si rovnou neříct: „Chci být šťastná i spokojená, jak jen to bude možné!?“
Máme-li v sobě touhu být šťastní a spokojení, stačí jen málo. Zrealizovat to! Nebo že by to tak snadné nebylo?
|
||||
| Rozvoj talentu aneb jak rozvíjet talent lva a jak opice? | Michaela Velechovská | 2014 | Číst článek | |
Mnoho firem se intenzivně věnuje otázce talent managementu. Důvod, proč se tímto tématem zabývají, je jasný. Žádná firma nechce promrhat, či nevyužít, potenciál svých lidí. Talentovaní lidé představují budoucnost a úspěšnost každé firmy.
Firma obvykle projde nesnadným procesem identifikace talentů a pak, na konci procesu, má k dispozici skupinu talentovaných lidí. V tomto okamžiku vyvstává nový problém: Co s nimi? Jako HR specialisté máte zcela jistě předem připravený plán, jak talenty vzdělávat a rozvíjet, ale v praxi vás může zaskočit, kdo všechno je ve vašem talentovém poolu a to, jak moc jsou tito lidé rozdílní.
|
||||
| Emoční a kognitivní návyky | Eva Velechovská | Psychologie dnes | 2008 | Číst článek |
Většina lidí je k osobnostnímu rozvoji přivedena možností osvobodit se od struktury automatických emočně kognitivních návyků jako zdroji opakujících se problémů v životě. Mnohokrát ve své praxi slyšíme o stejných potížích klientů. Potížích s dětmi, s partnery , ale především potížích, které vnímáme sami u sebe. Zase jsme vyčítali, odešli uprostřed komunikace a nechali celou věc nedořešenou, zatlačili druhého do kouta, abychom mu dokázali svou pravdu. Klienti hovoří s jistým rozhořčením o tom, co jim druzí způsobují a jak partneři, šéfové či děti činí jejich svět v mnohém nesnesitelným. Uvědomění si, že oni sami jsou zdrojem těchto potíží, je někdy téměř nepřijatelné. Je mnohem snadnější udělat druhé lidi zodpovědnými za naše utrpení. Pokud se nám však podaří uvidět třeba jen myšlenkovou strukturu svých návyků, můžeme poodstoupit a přijmout realitu svého myšlení a zpracování reality, kterou svým jedinečným způsobem zkreslujeme. Zkreslujeme? Naše přesvědčení, jako součást návyku, nás ubezpečuje, že realita taková, jaká se nám jeví, opravdu existuje. Každé zpochybnění nás zlobí. Emoční návyky souvisí s energií emocí, které nám pomáhají vyrovnat se s tím, čím jsme konfrontováni z okolí. Přinášejí energii, která vyživuje naše tělo, energetizuje celý systém. Známe svoje typické konflikty? Umíme popsat zdroj naší zlosti a způsob, jak se s tím vyrovnáváme? Většinou neznáme. Není to důležité? Mnoha lidem se zdá, že všechno, co nás obklopuje a co zkoumáme, je důležitější než my sami. Věda a pokrok se realizuje proto, abychom žili šťastnějším a zdravějším způsobem. Věřím, že se snažíme odkrýt tajemství života na Zemi. Jsou tajemství v nás, která necháváme spát. Jak začít s objevováním? Pozorovat typické myšlenkové pochody je určitě snazší, než pocítit svoje emoce pokrývající ohrožený sektor v nás. Objevit tyto vzorce a mít schopnost je pozorovat navyšuje sebeuvědomění a schopnost poodstoupit a nenechat se pohltit emocí, konfliktem. Tento zdánlivě prostý fakt znamená svobodnou volbu před tím, než proběhne návyk. Ačkoliv se na sebe později zlobíme, co jsme to zase řekli nebo udělali, návyk i tak proběhne. Doporučení zní, být přitom, když návyk nastupuje a zachytit ho dříve, než proběhne v akci. Otázkou zůstává, jak rozpoznat, co se rozebíhá, jak vypadá to, co máme pozorovat. Možná jste zkoušeli meditovat a nechat myšlenky jako lodě na řece plout a nenaskakovat do nich, nechat je být. Existují metody, které nás vedou k tomu, abychom vystoupili z automatu a udělali vědomou volbu. Jednou z metod je enneagram, systém propojující psychologický vhled do emočně kognitivních návyků člověka a spirituální metody „pozorovatele“. Enneagram je dynamický systém otevírající před námi mapu návyků. Cílem této i jiných metod je přinést vědomou přítomnost do našeho života a neopakovat s železnou pravidelností návyky, které nepřinášejí spokojenost a naopak jsou zdrojem mnoha problémů a bolesti. Psychologie pro zdravé lidi pomáhá zvýšit kvalitu života. Znamená to, opouštět realitu zkreslenou vlastní interpretací, tedy souborem návyků udržující zdeformované pohledy a rigidní postoje z minulosti a postupně odkrývat zkreslující návyky a opouštět je. Pokud držíme pozornost na svém uvolnění, naše energie směřuje více dovnitř, k nám samým. Návrhy pro růst1. Nejjednodušší je začít s pozorováním myšlenkových vzorců, typických způsobů kterým vyhodnocujeme realitu. Co poutá naši pozornost? Nedokonalosti? Možnosti? Nespravedlnost?2. Druhým krokem je nutnost zachytit svoje emoce. Ony nám zabraňují být v dané situaci ve vědomí. Klíčová je schopnost pozorovat silnou emoci, protože je fyzicky energetizující a podporuje systém obrany a nebo naplnění potřeb a očekávání. 3. Pozorovatel je nesoudící, pouze pozorující část přítomného vědomí. Je to okamžik, ve kterém jsme přítomni tomu, co cítíme, co říkáme. Vidíme, slyšíme sami sebe. Lžeme, křičíme, obhajujeme se, napadáme. Tento okamžik, kdy nejsme pohlceni emocí a jsme schopni vnímat svůj způsob obrany, je revolucí v rozvoji sebereflexe. Ta je pak zásadním prostředkem pro rozvoj emočně sociálních kompetencí a překročení limitů osobnosti právě v negativních kognitivních či emočních návycích. Reálná možnost změny návyků a reakcí člověka je velkou a zajímavou otázkou pro rozvoj lidí. Vědomá přítomnost a zaměření pozornosti dovnitř nám umožňuje věnovat energii a pozornost více sobě. Struktura ega nemá ráda přítomnost. Chce sledovat budoucí momenty. Jak můžeme vědět, co přijde? Chceme to vědět, abychom mohli život udělat předvídatelným. Spiritualita ale potřebuje akceptaci, přijetí, receptivní stav přijímání, tok energie, stane se něco a vy nic neočekáváte. Přijímáte to, co je. Akceptací je možné zažít spojení s realitou, která je větší než my sami. Směr cesty Spusťte pozornost dolů vašim tělem, krkem kolem solaru plexu až dolů do břicha. Hluboký břišní dech nese přes aktivovaný nervový systém zprávu, že se nám vede dobře. Přichází klid. Dolů a dovnitř. Dýchejte. Přítomnost nedovolí emočně - kognitivními návyku, aby se zapojil. |
||||
| Jak rozvíjet vědomí člověka a zvyšovat kvalitu lidského života | HRnews | 2008 | Číst článek | |
Rozhovor s PhDr. Evou Velechovskou, majitelkou společnosti VEVA CZ Co je to emoční inteligence a proč bychom ji měli rozvíjet?
Společnost VEVA má sedmnáctiletou tradici ve vzdělávání široké veřejnosti. Jejím posláním bylo a zůstává navýšení vědomí člověka a kvality lidského života. Tyto hodnoty vedou lidi k prosperitě, k osobnímu rozvoji, učí je vnímat náročné situace novým způsobem. Velké i menší společnosti vedou tyto hodnoty k navýšení osobních kvalit leaderů, manažerů a k rozvoji potenciálu lidí. Poslání naší společnosti tedy zní: Navyšování kvality lidského života a rozvoj vědomí člověka. Hodnoty naší společnosti jsou vědomí a změna, kvalita výkonu, sdílení a podpora, otevřenost a přijetí. Emoční a sociální inteligence se týká každého člověka. Rozvoj nás lidi vede k úspěchu v činnostech, které nás zajímají, při kterých uplatňujeme své talenty a překonáváme své akceptovatelné slabé stránky. Snažíme se mít odvahu realizovat své sny, chceme věřit, že mají hodnotu. Učíme se v mnoha situacích. Proto můžeme říci, že naše vzdělávání je základním kamenem, na kterém jsou posazeny kvality, dovednosti a odborné znalosti leaderů, manažerů, obchodníků i specialistů. Náš tým také školil několik tisíc učitelů základních a středních škol v ČR a samozřejmě pracujeme kontinuálně i s veřejností v rámci osobního rozvoje. Partnerství jsou VZTAHY. Je to respekt k partnerům, vzájemná pomoc, tah vzhůru, kvalitní zpětná vazba, facilitace problémů, podpora a v neposlední řadě přátelství a otevřenost. Vytvářením partnerství vytváříme společný prostor zachovávající jedinečnost každého s možností růst a sdílet. Důkazem toho je dlouhodobá spolupráce s našimi klienty, kde se prolíná rozvoj na lidské úrovni s rozvojem kompetencí v rámci profesí, kde jsme součástí strategických porad a jednání managementu, kde koučujeme manažery a leadery v náročných situacích, kde se my sami učíme a sbíráme zkušenosti s jedinečností každého jednotlivého klienta. Enneagram je dynamický psychologický systém, který jako mapa pomáhá odkrývat emoční a kognitivní návyky osobnosti, obranné mechanismy i sebeobranu člověka. Je hlubokou sondou do našich způsobů, jak naplňujeme své potřeby a jak reagujeme, když je naplněné nemáme. Respektuje jedinečnost člověka. Popis struktury poznatelných návyků je pro mnoho lidí šokující. Tato metoda umožňuje hluboké sebeuvědomění a nárůst všech kompetencí s tím souvisejících. Semináře o enneagramu a jeho aplikacích či psychologický koučink nám výjimečným způsobem pomáhají naplnit vizi společnosti. Kouč má při práci s klientem k dispozici enneagram jako nástroj, jako mapu. Skvělá znalost systému a zároveň otevřenost, zkušenost a respekt, vytváří jedinečnou příležitost rychle se orientovat v potížích klienta i díky enneagramové mapě mu pomoci popsat osobní limit a objevit možnost rozvoje. Klient sám díky této metodě, díky enneagramu, získá velmi kvalitní vhled do své osobnosti, má možnost setkat se s lidmi, kteří používají stejný styl, způsob a jejich zralost osobnosti ho může velmi motivovat k vlastnímu posunu. Být leaderem, mít pevné, kvalitní hodnoty a charakterové vlastnosti a něco v sobě, za co stojí lidem vás následovat... to je oč tu běží. Leadership je v tomto programu postaven na jedinečnosti každého leadera a jeho schopnostech, které může ukázat ve společném prostoru. V tomto prostoru se také učí bezpečně zvládat své negativní návyky. Myslím tím manipulaci, nečitelnost, problémy s rozhodováním, malý tah na branku a mnohé další. Posiluje schopnosti vytvářet příležitosti k růstu, motivovat lidi, vést a držet směr a fokus a schopnosti být efektivní a výkonný. Rozvoj a změna je dlouhodobý proces a je třeba na něm držet pozornost a nabídnout trvalou kvalitní podporu při ztrátě motivace, při problémech, osobních potížích atd. Kouč je ve firmě k dispozici po celý den. Má předem dohodnuté koučovací schůzky s pracovníky, stínuje porady, facilituje důležitá jednání, asistuje pro výběru nových pracovníků, koučuje management v náročných situacích. Kouč se v této roli stává součástí kultury firmy, ale stále si udržuje odstup od procesů, "vyšlapaných cestiček", patologických vztahů a konfliktů a může tak pomoci jednotlivcům, týmům i celé firmě nalézt cestu z kruhu, ze stereotypu, znovuobnovit či začít proces rozvoje a růstu. Tuto službu otevíráme více méně nově a reagujeme na potřeby klientů, kteří chtějí po úspěšném řešení svých pracovních záležitostí řešit často záležitosti osobní, partnerské, rodičovské. Považujeme tuto službu v propojení na semináře pro veřejnost za velmi důležitou a v dnešní době nezbytnou. V naší nabídce pak klienti najdou kromě osobního poradenství resp. koučování, řadu dvoudenních i vícedenních seminářů pro osobní rozvoj i celoroční program nazvaný "Průvodce pro partnery - minulé, stávající i ty budoucí". Na tuto otázku není lehká odpověď. Spolupracující lektoři jsou lidé, které znám pět, některé deset let. Máme společně za sebou více než tříletý emoční trénink u zahraničního lektora, mnoho společných seminářů a pracovních i mimopracovních aktivit. Společně se učíme a podporujeme. Není snadné vstoupit do týmu, který má tolik společného. Vedle znalostí, dovedností a zkušeností je pro mne však nejdůležitější u nového kolegy jeho lidská, emoční zralost a také ochota učit se a rozvíjet vlastní potenciál. Když pozoruji při práci lektora, vždy se sama sebe ptám na otázku: Jaké poslání mi jako člověk chce předat? Jaké překážky podle vás lidem nejčastěji brání v rozvoji jejich vnitřního potenciálu?
Co připravujete do roku 2009?
|
||||
| Výuka emoční inteligence ve školách Podej mi žákovskou! | Ing. Hanka Havlová | 2008 | Číst článek | |
| Slyšeli jste někdy v životě tuto větu? Nebo: „K tabuli půjde…“ Vzpomínáte na svého neoblíbenějšího učitele? Jaký byl? Jaká milá příhoda s ním se vám vybaví jako první? A co ten obávaný kantor? Zažili jste někdy ve škole pocit křivdy? Jak se cítíte právě teď, když se na chvíli zastavíte nad těmito otázkami? Všimli jste si, jak lidé ve společnosti ožijí, když přijde řeč na školní léta? Jak si skáčou do řeči a každý se těší, až se dostane ke slovu a řekne „tu svoji příhodu“? Někdy - po letech - si nepamatujeme všechny detaily, možná zapomínáme jména některých spolužáků, co ale z naší paměti vyplouvá nevyhnutelně, jsou emoce. Náš nervový systém přesně uložil každý pocit, a kdykoliv nám je schopný nabídnout ho v nezměněné kvalitě. Dvacet i více let poté, co jsme opustili školní lavice, jsme schopni při vzpomínání cítit tu samou radost, znovuprožít hněv nad nespravedlností, opovržení i smutek i nadšení. Školní léta jsou plná emocí. Ne tak školní osnovy. Učili vás ve škole, jak to udělat, abyste se nebáli před zkouškou? Jak jasně a pevně argumentovat, když na vás druhý křičí nebo vás ponižuje? Jak bránit svoje hranice? Jak zvládnout záchvat smíchu na koncertě vážné hudby? Jak ustát smutek osamění a opuštění? Zdá se, že tyto lekce zůstaly „na doma“, pro naše samostudium. Že nezbývá, než se spolehnout na své instinkty a nechat se životními zkušenostmi, srážkami, propady a opětovným vstáváním dostrkat k „jakés takés“ zralosti. Kdy, často už v pokročilém věku, se už nezlobíme kvůli maličkostem, s nadhledem a trpělivostí organizujeme své povinnosti v souladu se řádem světa, s laskavostí a respektem přistupujeme k druhým, více než dřív nás před vlastními zisky zajímá služba a pomoc lidem, vážíme si času a krásných detailů… (Někteří.) Už od konce minulého století se ale množí zprávy z neurobiologických laboratoří, které dokazují, že i našim emocím můžeme dopřát rozvoj a kultivaci. Že existují praktické nástroje, jak je ovládnout a naučit se energii, kterou přinášejí, využít pro svůj prospěch. Ušetřit si tak možná mnohé životní kopance a prohry. Ještě lepší zpráva je, že tyto závěry nezůstaly jen ve vědeckých statích, ale je stále více příležitostí, jak se naučit práci s emocemi. A dokonce máme naději, že se předmět emoční inteligence opravdu může stát součástí školních osnov. Že se naše děti vedle gramatiky a násobilky naučí konkrétní postupy, jak být stabilní, vyrovnaný, tvořivý, odpovědný za své činy. Zdá se vám to science fiction? V deseti krajích naší republiky například již dva roky – a velmi úspěšně – probíhá projekt ESRO – (Emoční a sociální rozvoj osobnosti ve výchovně vzdělávacím procesu, akreditovaný MŠMT a hrazený ESF), kde se pedagogové sami na sobě seznamují s procesem poznání vlastních emocí a jejich účinného zvládnutí, se způsoby zralé komunikace a možnostmi, jak tyto dovednosti předávat dětem. Pokud máte doma školní dítka, může se vám stát, že se za čas ony stanou vašimi učiteli emoční inteligence. A mimochodem – na co se jich ptáte, když se vrátí z vyučování? „Co bylo ve škole?“ Ptáte se na známky? Nebo na to, co se jim líbilo? Jak se jim dařilo ve vztazích se spolužáky? Co je baví a co nebaví? Co je potěšilo nebo zarmoutilo? Abyste se školními dětmi „drželi krok“, budeme se v příštích číslech magazínu na pole emoční inteligence vracet pravidelně a podíváme se, co a jak se tam dá pěstovat. Je jaro a to je dobrý čas pro začátek… |
||||
| Koučink skrze změnu | Hana Havlová | Číst článek | ||
Celosvětově první seminář na téma Integrace enneagramu jako typového modelu a modelu procesu„Vrátili jsme se o krok dál“, vtipně poznamenal jeden z účastníků semináře Koučink skrze změnu během jednoho z workshopů. Slovní hříčka, zdánlivě nesmyslná, v sobě skrývá mnoho pravd o fungování světa. O dynamice změny, vývoje, transformace starého do nového, zániku toho, co se naplnilo, otevření prostoru k novému a nečekanému... O tom všem byl celý víkendový seminář – v teorii i praxi. Ale pojďme postupně:Emoční leadership a jeho absolventi V lednovém Personálu jsme přinesli příspěvek o projektu Emoční leadership, jehož cílem je vzdělávání leaderů v oblasti kompetencí manažerských a zároveň emočně sociálních. Projekt se setkal s velkým úspěchem, protože poprvé logicky a srozumitelně propojil rovinu vzdělávání manažerských dovedností, která se opírá o jasný řád, postupy, nástroje, a rovinu „člověčí“ – na první pohled neuchopitelnou, neodhadnutelnou, proměnlivou s individuálním prožíváním jednotlivce, závislou na jeho náladách, temperamentu, charakteru, osobním příběhu. Leadři se naučili používat nástroje, které umožňují pracovat s osobnostními limity bránícími změně – a to uvidět a pochopit tyto limity u sebe i u druhých a poznat cesty, jak tyto limity překročit a využít potenciál osobnosti. Což s sebou nese nárůst vlastního sebeuvědomění a vlivu, ale také znalost způsobů a metod, jak motivovat a vést druhé. Enneagram jako nástroj procesu změny Enneagram je jedním z podstatných (a absolventy nejvíce ceněných) nástrojů, který umožňuje uvidět a pochopit mapu lidské psychiky – vzorce v rovině myšlenkové, v rovině emoční a jejich propojení s prožitky těla. Zviditelňuje vliv individuálního vnitřního prožívání na chování, rychle nabízí porozumění konfliktům. Pokud znám limity jednotlivých bodů v enneagramové mapě a optimální cestu jejich překročení, tedy k využití energie, která je limitem blokovaná a transformaci do vyšších kvalit osobnosti (stabilitě, síle, jasnému a rychlému rozhodování, kreativitě, empatii, objektivitě, správné volbě apod.), může být koučování dobrým nástrojem, jak provést druhého procesem změny, využít jeho potenciálu k sebemotivaci, podpořit ho v kritických momentech, pomoci mu pojmenovat realitu, překročit nevědomé tendence, které mohou vést k neúspěchu nedokončením procesu nebo přeskočením jeho podstatných částí. Emoční leadership a jeho nositelé „Rodiči“ ojedinělého projektu byly firmy VEVA CZ, s.r.o. a Expertis, které v současnosti nesou myšlenku leaderovství opřeného o využití vnitřního lidského potenciálu každá svým jedinečných způsobem. Jejich lektoři se sešli 2. – 4. května 2008 na první části semináře Koučink skrze změnu, který vedl německý psychoterapeut a kouč Dipl.-Psych. Arno Kolhoff. Tato skutečnost v mnohém koresponduje s myšlenkou leaderovství – stejně jako leader je charismatickým nositelem vize, tvůrcem, stejně jako myšlenka emočního leadershipu byla nová a čas prokázal její hodnotu, tak idea propojení koučinku, dynamiky enneagramového modelu a procesu změny, kterou přinesl Arno, měla ve víkendovém semináři celosvětovou premiéru. Enneagramový model procesu Enneagram je v dynamický model osobnosti, který má svoji osobnostní a spirituální rovinu. Osobnostní ve smyslu jasného popisu devíti základních vzorců osobnosti – tedy vykreslení myšlenkových i emočních návyků osobnosti, objasnění příčin jejich vzniku a pochopení obranných mechanismů, které strukturu typy osobnosti udržují. Spirituální ve smyslu poskytnutí nástrojů k vývoji od nezralého naplňování svých životních potřeb k uplatnění vlivu a svobody ve svém životě, k dospělému a odpovědnému fungování v mezilidských vztazích, k pocitu životního naplnění a štěstí. A dynamický ve smyslu odkrytí vazeb mezi jednotlivými devíti body. Model osobnosti Enneagram sobě spojuje rozdělení i celek – tak jako každý člověk jako jedinečná bytost má přístup k energiím všech devíti míst na enneagramovém kruhu, tak zároveň na jednom z těchto míst je „nejvíce doma“ – odpovídající vzorce mu v životě nejlépe slouží k naplnění jeho potřeb a současně se tu ukrývá jeho nejslabší, nejcitlivější oblast, „slepá skvrna“, která se stává největším limitem ve všech oblastech života. Smyslem nalezení svého dominantního způsobu je fakt, že největší limit se stává největším darem – jeho překročením získáme nejrychlejší a nejúčinnější nástroj ke změně. Umění rozpoznat enneagramový typ osobnosti nabízí možnost rychlého a zacíleného uplatnění vlivu ať už v životě osobním nebo při provázení a motivaci druhých. Model procesu Kořeny enneagramu sahají až dva tisíce let do historie. V posledních desetiletích se jeho přínos opíral především o práci s modelem osobnosti a našel si významné místo v oblasti psychologie, pedagogiky a obchodní sféře v USA a Západní Evropě. Jako dynamický model nabízí však také porozumění mnoha jevům procesu rozvoje. Německý psycholog K.B.Vollmar poprvé přeložil komplikované koncepty procesu do moderního jazyka tak, aby byl použitelný pro psychoterapii a další obory. Vollmar ale nepropojil model procesu a model typů. První publikací na toto téma byl článek Susan Rhodes v časopise Enneagram Monthly (Personality vs. Process: The Missing Link, 4/2007). Arno Kolhoff je prvním, který spojení obou linií zrealizoval prostřednictvím semináře. Účastníci se tak stali spolutvůrci nového směru, který enneagram nabízí do praxe. Proces změny lze definovat posloupností jednotlivých bodů enneagramového kruhu. Co jsme zažili? Účastníci na svých příbězích objevovali důležitost zachování této posloupnosti k tomu, aby se proces změny mohl naplnit, uzavřít a otevřít prostor nové skutečnosti. V prvním dni v interaktivních workshopech definovali „proces“ a „změnu“ a hledali souvislosti mezi těmito pojmy. Nacházeli zákonitosti procesu změny v konkrétních příbězích osobního i pracovního života. Ve druhém dni zkoumali, jak osobnostní limity způsobují odchýlení od ideálního směru procesu a jaké jsou praktické dopady „nedokončení kruhu“. V posledním dni otevřeli téma úlohy kouče a jeho možností provést klienta optimální cestou procesem změny. Začali se zabývat odkrýváním limitů a rizik jednotlivých bodů, slabých míst, které mohou klientovi zkreslit nebo zastavit proces změny. Zároveň hledali způsoby, jakými může kouč klientovi v těchto kritických okamžicích pomoci k jejich překonání. Velkým přínosem v tomto workshopu bylo sdílení praktických a ověřených nástrojů z rozmanitých oblastí jejich denní praxe. Tyto poslední hodiny se zároveň staly pozvánkou na srpnové pokračování semináře Arna Kolhoffa. Tak, jak seminář nabízel popis cesty změny podle enneagramového modelu, byl zároveň jeho praktickým ověřením. Dynamika semináře a situace, které tu vyvstávaly, se stávaly materiálem – „učební pomůckou“ - pro sledování mechanismů, podle nichž každý individuálně žijeme změny ve svém životě, a pro potvrzení objektivity enneagramového procesního modelu. |
||||
| Leader zná sebe i lidi, které vede | Michaela Velechovská | 2014 | Číst článek | |
Jak vypadá dobrý šéf?Na workshopu, kde bylo asi tak 15 manažerů, jsem položila jednoduchou otázku: „ Jak podle vás vypadá dobrý leader?“ Z publika se vtipně ozvalo, že „ hezky“. Pak se rozproudila debata, kde jsme se divili, jaké má kdo představy, jak vypadá, tedy jaký je dobrý leader, prostě někdo pod kým a s kým byste chtěli pracovat.
I když se většina lidí shodne na tom, že leaderem se člověk nestává, ale rodí, že je to něco „ cosi“, co člověk buď má, nebo nemá, tak se stejně tak většina shodne na tom, že každý v sobě má „cosi“, co by bylo hodné následovat. Tedy za určitých podmínek. Mimochodem leaderem nemusí nutně být jen nejvyšší ředitel, ale každý, kdo někoho vede.
|
||||
| Šéf budoucna? Umí zapojit a spolupracovat | Pavla Helclová | Číst článek | ||
Autor: Pavla Helclová, Senior konzultantka, Hay Group
Více než polovina manažerů v České republice, na Slovensku a v Maďarsku vytváří pro své podřízené demotivující pracovní atmosféru. V době, když česká ekonomika se pomalu zotaví po ekonomické krizi, to je nejen špatná zpráva pro manažera samotného, ale i pro celou naši ekonomiku. Je to jako ranní vstávání: máme-li za oknem slunce a modré nebe, také máme více energie, než pokud náš ráno přivítá šero a tma. I ve firmách může být klima vysoko-výkonnostní, povzbuzující, neutrální či demotivující. Může nás vést k lepšímu výkonu, anebo naopak k horšímu. Lidé zažívající pozitivní klima zpravidla mají jasno v tom, co se od nich očekává, cítí podporu svého nadřízeného, vnímají, že jim poskytuje přiměřenou autonomii a tato atmosféra jim dodává chuť do práce. Lidé v negativním klimatu často popisují opak, tedy nejasnost, přílišnou kontrolu, nedůvěru a vnímaný nezájem šéfa. Toto ovlivňuje jejich postoj k práci a při dlouhodobém vystavení může vést i k rozvoji psychosomatických příznaků.
|
||||
.jpg)
.jpg)
.jpg)
